Město řek, ostrovů.. a trpaslíků!

Když se vydáte do Wroclavi, vřele doporučuji jít na některou z nabízených free tour. Jen pokud tam pojedete jako já v prosinci, zabalte si do baťůžku tlusté ponožky a kulicha. I když mi počasí krom pár přepršek poslední den přálo, zima a sychravo bylo. Jen v neděli na chvíli vysvitlo slunce, ale mělo hodně daleko k tomu, které před půlrokem ve Španělsku vyhánělo teploměr k číslům začínajícím na čtyřku.Navíc jedna z procházek, zrovna ta, kterou jsem absolvovala jako první, začíná v půl páté. Takže za tmy, kdy je přinejmenším pocitově ještě chladněji. A ještě se jmenuje Islands and bridges of Wrocław. A od vody co? Studeně fouká. Ale tím se nenechte odradit, naražte toho kulicha a jděte. Na seznámení s místem je výborná, pořádně se projdete, dozvíte se dost informací - například, že ve městě je celkem 5 řek, 21 ostrovů a 117 mostů, a potkáte místa, na která se další den budete chtít podívat znovu.Všechny vycházky začínají pod sochou Aleksandera Fredra nebo aspoň na dohled od ní. Třeba když začne advent, náměstí zaplaví trhy a zvlášť večer tam není skoro k hnutí.

Trhy, na kterých prodávali "tradiční vánoční wroclawský trdelník" nebo třeba čokoládový kebab, obklopily nejen tuhle sochu, ale třeba i chudáka trpaslíka pumpaře!

A kde se tam vzal? Sochy trpaslíků jsou ve Wroclawi téměř na každém rohu. Původně byli trpaslíci odkazem na 80. léta a Oranžovou alternativu, dneska už představují všechno možné. Nevím, jak jsou na tom v současnosti králíci se svou pověstí, ale co se týče množení, řekla bych, že wroclawští trpaslíci jim slušně šlapou na packy. Než jsem v pátek odjela, myslela jsem si, že jich je ve městě kolem tří set. Alespoň to tvrdily jedny stránky. Ale na nedělní procházce průvodce říkal, že jich je už k pěti stům!Po městě se šíří od roku 2005, stali se jeho symbolem a není obchod se suvenýry, kde byste si s nimi nemohli koupit něco na památku. Jenom na Rynku jsem jich napočítala 28.

Rynek

Rynek je hlavní náměstí (213 x 178 m), centrum města, kde je ve středovém bloku domů i radnice a pod ní nejstarší pivnice v Evropě. Od roku 1273, kdy jí otevřeli, byla zavřená jen třikrát. Naposledy před asi dvaceti lety, aby vyřešili problém se zápachem z toalet. Nebo aspoň tak to vyprávěl průvodce.

Na první pohled by se zdálo, že je Rynek obklopený krásnými historickými fasádami. To ale není tak úplně pravda. Konec druhé světové války neustály 3/4 města a z Rynku vydržela stát jen polovina budov. Město stále zaplňuje díry v zástavbě, které tehdy vznikly, a tak nejeden dům se tváří historicky, ale v jádru je moderní.V sobotu jsem se dopoledne vydala na free tour o street artu ve Wroclawi. Ta nás návštěvníky zavedla do Nadodrze, čtvrti, ve které těch stop války je pořád hodně. Šedivé a bezútěšně vypadající ulice staly plátnem pro streetartové umělce i kulisami pro filmaře. Jak vyprávěl průvodce - když chcete natočit válečný film, přivezete herce, kulisy tu jsou, uděláte "bang bang" a film je hotov. Naposled se Nadodrze stalo na několik dní Mnichovem, předtím třeba Paříží. Obyvatelé čtvrti jsou na to už zvyklí, a tak je ani nepřekvapí, když se ráno probudí a pod okny jim projíždějí ruské tanky.

Jedno léto přijel Steven Spielberg natáčet film odehrávající v zimě a tak zasypal ulice šedobílým prachem. Místní z toho nadšení pochopitelně nebyli. Ale dokázali si na něm svým způsobem smlsnout. Když přijel natáčet zase, potřeboval dostat pryč ze všech domů satelitní talíře a nabídl za to nějakou finanční odměnu. Najednou byly talíře po celé čtvrti. I na dávno vybydlených domech.
Ale zpátky k pouličnímu umění. To tu najdete ve všech velikostech, Od malých vzkazů v podchodech po velké obrazy na slepých fasádách. Velký podíl na tom měl v roce 2010 fetival Out of something, kdy byli do města pozvaní zahraniční umělci a street art se stal v povědomí lidí i něčím jiným než vandalismem. 

(Na následující fotce sice není Nadodrze, ale ostrov Slodowa, ale je k tématu).

Nadodrze bylo dlouho i čtvrtí se špatnou pověstí. To se už pomalu mění, naopak začíná být čtvrtí stylovou. Až tak, že zvyšující se nájmy místy vypuzují starousedlíky. Pořád lze ale na domech najít vzkazy dětem z téhle čtvrti, které je podporují v tom, že to, odkud pocházejí, není nic špatného.

jsi v pořádku - jsi v pohodě - mám tě rád

Navzdory pověsti se ale nemusíte bát vstoupit do některého z vnitrobloků, dost možná vás tam čeká překvapení. Místní jsou sami unavení z šedivosti svého okolí, a tak organizují jeho probarvení. A témata jsou různá - od hrdinů fotbalového týmu, přes domácí mazlíčky až po sny obyvatel.

Anebo vzkaz sousedům, aby mysleli na své děti a nepálili v kamnech všechno, co jim přijde pod ruku. A nekazili tím vzduch. 

miluj děti - nepal smetí

Do Wroclawi se také lze vydat za architekturou. Jestli vás lákají velké betonové konstrukce, nesmíte minout Halu století a Halu targowu. Hala targowa je tržnice na kraji historického centra, která se schovává za cihlovou fasádu, ale uvnitř už vládne beton. Na rozdíl od té valencijské je menší a když se přijdete hladoví, hned u vchodu vás zachrání stánek s místními jídly. 

Hala století je od centra trochu dál, ale když se k ní vydáte, můžete si přidat ještě jeden cíl - o tom o odstavec níže. Stavba z roku 1913 má na výšku 42 metrů a hostí výstavy, veletrhy (o víkendu zřejmě knižní veletrh), koncerty či sportovní utkání. A podle plakátů i disco oslavu silvestra. 

Tím druhým cílem je sídliště WuWA (Wohnungs- und Werkraumausstellung) - vzorové sídliště z roku 1929. Součástí byly domy rodinné, bytové a jeden pro svobodné a mladé páry, který dnes funguje jako hotel. Více tu.

autorem je Hans Scharoun

rodinný dům od Heinricha Lauterbacha

A když už jsem se vydala po architektonických cílech, nemohla jsem minout Muzeum architektury, jediné muzeum architektury v Polsku. Stálá expozice mi zvlášť zajímavá nepřišla, ale měla jsem štěstí na dočasnou, o Bohdanu Lachertovi, polském modernistickém architektovi. Vystavovali jeho skici, výkresy i modely staveb, vše doplněné o úryvky z jeho textů. A i kdyby dočasná výstava nebyla tak dobrá, jak byla, návštěva by stála za to. Samotné muzeum je velmi působivé, je totiž v bývalém klášteře!

Cílů, které navštívit je pochopitelně více, ale když se rozhodnete chodit městem jen tak bez plánu, můžete koukat jak po trpaslících, tak po ulicích. Zub války je pořád znát, ale čím dál tím více to nejsou mezery mezi domy, ale rozmanité střídání stylů.
A než se s Wroclawí rozloučím přehlídkou trpaslíků, mám jedno doporučení - když ve městě prochladnete a budete hledat něco na zahřátí či zahnání hladu, stavte se v ZZtop (ul. Kazimierza Wielkiego 25/1a) - polévkárně a zapiekankárně. 

Inspektor Pracy - IPek

WrocLovek

Ogorzałek i Opiłek

Papa Krasnal

Madrid a cesta domů

Akorát před dvěma měsíci jsem přistála v Praze na letišti a skončila tak svůj pobyt ve Španělsku.

Poslední dny jsem trávila v Madridu. Prvním pošťouchnutím, proč jet do hlavního města byl pokus o výměnu 6000 peset (původní španělské měny) za eura. Tak kdybyste doma ještě nějaké pesety našli, tak si kupte letenku do Madridu a na calle de Alcalá navštivte španělskou banku. A v prvním patře vám pán v okýnku vymění 6000 Pts za 36 €. A ještě si prohlédnete moc pěknou budovou. Kterou si možná budete chtít vyfotit, ale jakmile to uvidí pán z ochranky, začne vám ukazovat, ať toho necháte. Takže nejdřív vyměnit peníze, pak zkoušet fotit, jasný? 

Jo a jak jsem se do Madridu z Valencie dostala? Rychlovlakem! Ten si to svištěl až 300 km/h a za necelé dvě hodiny jsem byla v cíli. Na nádraží Atocha, které je bohužel známé kvůli teroristickému útoku z roku 2004. A přitom by si zasloužilo lepší cíl pozornosti, třeba palmy ve staré části. Na chvíli si tam připadáte jak v obrovském skleníku a když vás si dost odpočinete pod palmami, můžete sledovat jezírko s želvami. Se spoustou želv!

V Madridu tou dobou probíhala World Pride, takže tam bylo hodně lidí v ulicích. A k večeru nebylo na hlavních třídách k hnutí. To jsem si bohužel neuvědomila, když jsem v sobotu odpoledne navštívila Museo del Prado. V muzeu je příjemně, pro studenty mají vstup zdarma, takže to je ideální místo na návštěvu v parném červenci. A samozřejmě tam toho neuvěřitelně moc k vidění. Za tři hodiny jsem zvládla projít sotva polovinu. Na pořádnou prohlídku by to chtělo dva dny a sešit s poznámkami z přednášek o dějinách umění. 

No a když jsem vyšla ven, schylovalo se už k průvodu a já byla na opačné straně, než jsem měla ubytování! Naštěstí se mi ho podařilo obejít, a ještě jsem mohla vysledovat tři skupiny účastníků: nejbarevněji byli oblečení ti, co šli "za tu svou věc", o něco méně okázale načančaní byli ti, co prostě šli pařit na "tu velkou párty ve městě" a třetí skupina vypadli jako jejich rodiče, co si přinesli svačinu a zavčasu zabrali nejlepší místa "na čumendu". 

A Prado nebylo jediné muzeum, které jsem navštívila. Vzhledem ke svému oboru jsem nemohla minout budovu Caixafora od Herzoga a de Meurona. (Jednu stavbu od nich jste už na fotkách viděli.) Málokde můžete potkat budovu, která se, jak se zdá, vznáší nad zemí. A až ve stínu můžete vidět spojení se zemí. V prostoru, který mi připomínal jeskyni, dokonce i s tekoucí vodou na jedné straně. 

Uvnitř byla expozice 120 let umění a kinematografie. A skvělé schodiště!

najdi blondýnu III

A před Caixaforem je i skutečně zelená stěna, před kterou se dá posedět a v centru Madridu chytat bronz a koukat do zeleně.

Co jsem ovšem minula byl královský palác, lépe napsáno – vynechala jsem jeho prohlídku, protože na vstup se stála dlouhá fronta na pražícím slunci. Zato jsem došla jen o vchod vedle – do katedrály Královské Panny Marie Almudenské. Na katedrální poměry celkem nová stavba vyniká spoustou světla uvnitř, a hlavně nádherně zdobenými stropy.

  

Madrid je obrovský a je v něm toho spousta k vidění. Jen nedoporučuji návštěvu v červenci, to je tam hlava na hlavě a sotva uvidíte hlavu medvěda. Říkáte si, co dělá v Madridu medvěd? Ve znaku města se opírá o kmeni planiky. A podle toho znaku udělal sochař Antonio Navarro Santafé v šedesátých letech sochu, kterou najdete snad ve všech průvodcích o městě. A vždycky se vám bude zdát veliká. A ve skutečnosti?

Tímto výletem můj pobyt ve Španělsku skončil, v úterý 4. července jsem ráno nasedla do letadla, doletěla do Milána a z něj jsem dalším letadle letěla domů, do Prahy. O veselé letištní kontrole a méně veselém zpoždění si nechte vyprávět naživo. (Pokud jsem vám tu historku už nevnutila sama.)

Pac a pusu, Blondýna

Granada

Tak před týdnem touhle dobou jsem byla v Granadě. Vydala jsem se tam ve středu ráno a s Blablacarem jsem tam byla ve dvě odpoledne. Přivítala mě cedule oznamující, že na sluníčku je krásných 39 ⁰C. Jeden by řekl vedro na padnutí, ale pravdou je, že ve Valencii sice až takové horko není, ale je tam větší vlhkost vzduchu a hůř se to teplo snáší. No a v Granadě je sušší vzduch, a tak mi to nepřišlo tak zlé. Před pár měsíci bych se tomu, co píšu, divila, ale za ten pobyt jsem si na to teplo prostě zvykla. Jen jednou mě teplota překvapila. A to, když přesáhla čtyřicítku. V první chvíli mi nedošlo, co za informaci začínající na čtyřku cedule sděluje. Tělo si na vysokou teplotu zvyklo, ale hlava ne!
První odpoledne jsem věnovala volnému procházení města, původně jsem ale měla namířeno do muzea. Internet sliboval zajímavou moderní betonovou stavbu. A taky že jo, ale provozují ji Španělé, takže měli zrovna siestu. A zrovna ve středu po siestě už neotvírají. Tak jsem se na ní podívala jen z venku, osvěžila se v parku u zavlažovače a šla dál.

Muzeum paměti Andalusie

Kolem centra města se vine řeka Genil, která vypadá, že je v ní hodně vody. Ale když popojdete dál, uvidí ten trik!

Druhá řeka protékající Granadou se jmenuje Darro, ale není jí tak snadné vidět, protože je zakrytá ulicí Reyes Católicos. Dříve přes ní vedly mostky, ale pak jí zakryli a dnes je ulice Reyes Católicos jednou z nejrušnějších.

A to jsem se dozvěděla druhý den, tedy ve čtvrtek, kdy jsem se zúčastnila free tour. Slečna nás provedla kolem katedrály (kterou jsem navštívila potom odpoledne), uličkami, kde se prodávalo hedvábí (jsou úzké a křivolaké, aby lupič nemohl tak snadno utíkat), přes čtvrť Albaicín až na Mirador San Nicolás. To je místo s jedním ze známých pohledů na Alhambru.

Po free tour jsem si dala nepostradatelnou ochlazovací pauzu na lavičce ve stínu a pak jsem se vydala zpátky z vyhlídky ke katedrále. 

Vlevo si můžete všimnout věže o třech podlažích. Původně měly být věže dvě a šestipatrové. Ta vlevo je menší, protože se jim při stavbě zbořila. Zem pod katedrálou není nejpevnější, z části za to může právě řeka Darro a z části slabé ale časté otřesy půdy. Tak jí nechali menší, aby znovu nepokoušeli osud. Druhá věž nestojí buď proto, že jim také spadla, nebo proto, že došly peníze. To už si přesně z prohlídky nepamatuji.
Zvenku je ještě jedna zajímavost - historicky cenné graffity. Je malované směsí býčí krve a oleje. Malovat je nechaly bohaté rodiny, aby tak zaznamenaly úspěchy svých synů v bitvách.

Zevnitř je katedrála nebývale světlá, díky velkým oknům a bílému omítnutí. Uvnitř návštěvník dostane sluchátko s nahraným průvodcem a může si katedrálu projít i s výkladem. Díky tomu je uvnitř klid navzdory velkému počtu návštěvníků.

Druhý den byla hlavním bodem programu návštěva Alhambry. Tedy části - zahrad. Pár dní před výletem jsem totiž zjistila, že na celou Alhambru se lístky musí kupovat s přinejmenším dvoutýdenním předstihem. A to jsem včas neudělala, ale chtěla jsem navštívit alespoň zahrady. A tak jsem se tam vypravila, že uvidím, co uvidím. U pokladny jsem pána poprosila o jeden lístek. Pán mi řekl cenu, která byla vyšší, než jsem čekala. Tak jsem se na něho udiveně podívala, že přeci do zahrad je to méně. A pán se na mě udiveně podíval, jestli chci vážně jen do zahrad, když mi nabízí lístek na celou Alhambru! No neváhala jsem, lístek zaplatila a vydala se na prohlídku. Buď měli chybu v systému, nebo se jim na poslední chvíli někdo odhlásil, každopádně já byla spokojená.
A nutno uznat, že je to úžasný komplex paláců. Z výzdoby uvnitř až oči přecházejí a když se člověk podívá ven, může se kochat výhledem na Granadu.

strop lázní - baño de la mezquita

vpravo palác Karla V.

mírně vlevo od jeřábu je Mirador de San Nicolás

přibližně uprostřed je vidět katedrála

Patio de los leones

Mirador de Lindaraja

Patio de la Acequia

Zbytek pátku a sobotní dopoledne jsem věnovala procházkám po městě. A okukování a hlavně očuchávání dárkových obchůdků. Jen kolem katedrály jsou minimálně tři, které do širokého okolí šíří vůně čajů, koření a mýdel. Ve spojení s tamním horkým vzduchem to vytvářelo moc příjemnou atmosféru.