Viaje - plátek sýra

Naše první zastávka ve Švýcarsku měla být v Lausane, ale protože jsme měli prohlídku kláštera přesunutou na večer, trochu se obrátil plán a prvně jsme stavěli ve Vevey na prohlídku vily "Le Lac".
Dům z roku 1924 navrhl Le Corbusier pro své rodiče. Původně pro ně měl vybrané místo na francouzské riviéře, ale nechtěli opustit Švýcarsko. Když v něm žili, v okolí nebylo skoro nic, žádné město, žádná silnice, téměř žádní sousedé. Jen za domem vinice. Dokonce ani pořádná cesta k němu nevedla a uhlí jim museli vozit na oslovi. Dnes je hned za zdí rušná silnice a po vinicích ani stopy.

fotka z www.villalelac.ch

Stejně jako u předchozích staveb, jsou na fasádě i na nábytku tyhle barevné obdélníčky. Jak nám vysvětlil pan průvodce, stále pracují na odhalení původní barevnosti interiéru i exteriéru. V rámci snah o udržování původního vzhledu vznikl mýtus o bílých vilách Le Corbusiera. A víte jak? Protože barevnost, tak jak ji autor zamýšlel, určovali z černobílých fotek...

Až pečlivé seškrabávaní odhalilo, že to nebyl dobrý nápad. Pravda je taková, že například Le Lac měla původně světle zelenou fasádu. Ta ale dlouho nevydržela. Dům stojí z většiny na skále, jen část je podsklepená. A jak se v průběhu roku mění hladina jezera, tak stoupá a klesá vlhkost a na fasádě se objevila prasklina. Což architekta štvalo, tak přišel kovovým obložením. To na severní straně chrání dům před větrem a na straně k jezeru prostě zakrývá prasklinu.
 A to není jediné zakryté. Okno k jezeru má 11 metrů, ale žádný stavitel se nechtěl zaručit za tak dlouhý překlad. Až byl LC donucen ke dvěma sloupkům. Protože mu ale vadily, hned k nim navrhl záclony, aby nebyly vidět.
 V rámci postupně probíhající rekonstrukce navracejí vše do stavu, jak ukazují plány. A nejen v interiéru, ale i v zahradě. I cestičku z kamínků, i stromky podél fasády. Jsou to 3 růže a okrasná třešeň. Ta je podle plánů blíže fasádě než ostatní stromy, ale protože se kov v létě rozpaluje, třešeň dlouho nevydrží a každých pár let musí vysadit novou.
Znovu také vysadili strom nad venkovním sezením, ale proto, že ten předchozí byl už příliš velký. Až ten stávající povyroste, bude tvořit pomyslnou střechu "zeleného pokoje", jak je přezdíváno právě venkovnímu sezení.

green room

Od jezera jsme přejeli k Rolex Learning Centru. Bohužel jsme tam přijeli, když se stmívalo, navíc jsme celý den neměli pořádnou zastávku na jídlo a tak ze dvou hodin rozchodu jsme jednu strávili na večeři. To je z toho, že Španělé neumí pořádně plánovat a tak nás pronásledovalo zpoždění z předchozího dne.
Rolex Learning Centre byla velká změna, samé křivky, lehkost, žádné barvy. Zdá se to jako úžasné místo a podle naplněnosti studenty to tak i je.

zdroj

Jasný sýr!

Poslední fotka zachycuje spolužačky po pokusu válet sudy.

Viaje - noc v klášteře

Z Marseille jsme zamířili k Lyonu, poblíž kterého je klášter La Tourette, také od Le Corbusiera. Původně jsme měli mít po příjezdu prohlídku, ale dorazili jsme se zpožděním a už se stmívalo. Prohlídka byla přesunuta na ráno, my jsme byli ubytováni a šli jsme na večeři. Ale ještě než jsme se rozprchli vybalit si baťůžky, byli jsme upozorněni, ať jsme tišší. Jak někdo trefně poznamenal, Španělé museli na chvíli přestat být Španěly.
(poznámka na okraj - použití výrazu "vybalit baťůžky" je velmi, ale velmi obrazné, většina spolužáků měla velké kufry se spoustou oblečení, jen pár nás mělo opravdu jen baťůžek oblečení a tašku s jídlem... vždyť jsme jeli na 4 dny!)
Ubytováni jsme byli každý v samostatné cele. Některé mají vyhrazené pro turisty, je to pro klášter jeden ze zdrojů, jak vydělávat. Tišší jsme museli být úplně, každý zvuk se tam nese. A tak si myslím, že když jsme usínali, někdo pustil pračku. Protože pračka ždímá všude stejně a ten zvuk jí prozradí.
Cela je úzká dlouhá místnost, vedle vstupních dveří je umyvadlo, pak skříňka na ručníky a oblečení, za ní postel a u okna stůl s židlí. A vedle okna dveře na balkon. Každý má svůj, s výhledem na les.
Uvnitř byl klid, venku šuměl les a déšť a jak jsme se druhý den shodli, všichni jsme si to ticho užívali. Zvláště po Fallas a spoustě ohňostrojů.

výhled z balkonu

Večeře byla přesně v půl osmé. Byli jsme požádáni, ať přijdeme opravdu včas. Zvláště po tom zpožděném příjezdu. A opravdu, všichni jsme byli tak hladoví, že se nikdo nezpozdil.
Po večeři jsme se ještě šli projít, původně jsme chtěli jít k lesu, nakonec, protože pršelo, jsme se prošli pod budovou. Ta je postavená ve svahu, ale sama o sobě se terénu téměř nedotýká, stojí totiž na masivních pilotech. Zatímco ven do krajiny se člověk dívá malými okny, uvnitř dispozice jsou stěny převážně prosklené. A to ve tmě vytvářelo světelné obrazy.

Ráno nás čekala po snídani prohlídka s milou slečnou průvodkyní. Ta nám vyprávěla o tom, že beton je hlavní materiál i pro svou nízkou cenu, jak jedna chodba musela být zúžena, protože mniši měli více knih, než by se do původně navržené knihovny vešlo a taky jak je vyřešen problém v oratoriu. Tam totiž oltář směřuje nezvykle k západu a tak je otvorem na východní straně střechy přivedeno světlo na protější - západní stěnu, od které se odráží a na oltář tak dopadají východní paprsky.

Navštívili jsme i kostel, který má silnou, i když nezvyklou, atmosféru. Světlo sem přináší okenní otvory, kterými ale není vidět ven. Tahle myšlenka se objevuje i v dalších částech kláštera, má pomoci člověku soustředit se na myšlenky a meditaci a nenechat se rozptylovat okolím. 

A tak to vypadá zvenku.

tam dole jsme se večer procházeli

Od kláštera jsme se vydali do Švýcarska za třetí stavbou Le Corbusiera a den jsme zakončili něčím z jiného soudku - dílem připomínajícím plátek ementálu.

Viaje

Minulý týden jsme mezi pondělkem a sobotou měli školní cestu za architekturou. Do Francie, Švýcarska a na pár hodin i Německa.
Následující vyprávění bude po částech, protože mi psaní trvá dlouho a musím dělat i věci do školy, a bude psané za pomoci fotek a bloku, který jsme na začátku dostali. V první části je přehled navštívených staveb, v druhé části je místo na vlastní poznámky.

V pondělí jsme v osm večer nasedli do autobusu a vyrazili směr Marseille. Do té jsme přijeli asi v devět ráno a měli jsme to i s vyhlídkovou jízdou. Řidič trochu bloudil a dvakrát jsme z nějaké úzké uličky museli vycouvat. A tak jsme pozorovali ranní město, obyvatele na městských kolech, která jsou stejná jako ve Valencii, a pár holubů, kteří si z unikajícího vodovodního kohoutu udělali ranní koupel. (Podle smíchu si jich všimla snad celá levá půlka autobusu.)

Naším prvním cílem bylo Unité d'habitation od Le Corbusiera z roku 1952.

obrázek pochopitelně není můj, ale celkový pohled žádný vlastní nemám

Tenhle obrovský "panelák" v sobě měl přes 300 bytových jednotek, obchody, školku, tělocvičnu a mnohé další. Fungoval prakticky jako samostatné město, ze kterého nebylo moc potřeba vycházet. V dnešní době už je bytů méně, protože je obyvatelé spojili, aby získali více místa, většinu obchodů zničila obchodní centra a z tělocvičny na střeše je galerie. I tak má tahle stavba aspoň na první pohled svůj původní vzhled, na ten se dbá, aby zůstal zachovaný. Takže fasády a vnitřní chodby / ulice jsou jako chráněné, jen vnitřky bytů si mohou majitelé upravit podle svého. 

obnova zářivosti barev

Na chodbách jsou dveře do bytů, vedle nich skříňky na objednaný nákup (předchůdce nakupování online), schránky. Okna jsou jen u výtahu a schodiště, jinak chodba prochází středem dispozice.

Dříve bydlení pro střední třídu je dnes něčím luxusním, co si hned tak někdo nemůže dovolit. 

Navštívili jsme jeden byt, který tu udržují jako ukázku, jak to vypadalo původně. Má malou předsíňku, ze které se vejde do kuchyňské části. Linka má tvar U a v přední části jsou z obou stran otvíratelné poličky, jedna speciálně i na podávání horkého jídla. Kuchyň  byla převratná, nejen vybavením, ale i tím, že kuchařka byla součástí života v bytě, nemusela být oddělená od ostatních. 

Ty barevné proužky na stěnách i nábytku jsou postupně odkrývané vrstvy barev, hledají původní barevnost, aby se při rekonstrukci co nejvíce přiblížili původnímu stavu.

Za prostorem kuchyně je už společný obývací prostor s prosklenou stěnou na balkon a schody do patra. Podle hesla "světlo je součástí štěstí" byla snaha přinést do bytů co nejvíce denního světla, autor tak využil zkušeností s blahodárnými účinky přirozeného osvětlení například z léčeben tuberkulózy. 

Po vstupu jsme museli odložit zavazadla, abychom jimi nic nepoškodili. Proto vás z fotky zdraví moje fakultní taška.

Schody mají troje zábradlí - dvě nižší úrovně pro děti, nejvyšší pro dospělé. Stupně jsou ze dvou kusů dřeva a mezera mezi nimi je pro nejmenší obyvatele, aby se měli kde zachytit při lezení nahoru.

pohled z ložnice do společné části, okna jsou přes dvě patra

V patře je ložnice rodičů, koupelna a dva dětské pokoje s posuvnou stěnou, aby se daly případně propojit. 

vlevo dveře do koupelny

To vše s dostatkem světla, protože byty zabírají celou šířku stavby a jsou uspořádané tak, že oproti běžným bytovým domům chodby zabírají o 2/3 méně ploch. Výtah tak staví v každém třetím patře a je rychlejší. 

modrá je chodba, červená a oranžová část jsou byty

Po prohlídce bytu jsme se podívali na střechu, na které bylo původně divadlo, tělocvična a mateřská škola. Ta jediná funguje pořád. Z tělocvičny je galerie a divadlo se už nepoužívá. 

jeviště divadla

galerie a komín

Hlavním materiálem je pohledový beton, v bytech je doplněný dřevem. Ale beton vždy vede.

Po Marseille jsme zamířili k Lyonu za další stavbou Le Corbusiera, familiérně přezdívaného Korbík, a zároveň za svým prvním a z pohledu architekta nejlepším ubytováním. Z pohledu lenocha se jako nejlepší ubytování ukázalo až to třetí, ale o tom zase jindy. 

Dobroty a la mascleta

S blížícím se svátkem se po městě vyrojila nejen výzdoba, ale i stánky s jídlem. Nejčastěji prodávají churros a buñuelos de calabaza. Churros jsou rovné nebo zatočené tyčky z těsta, které se přes formičku vytlačí do rozpáleného oleje a osmaží. Jedí se obalené v cukru, máčené do horké čokolády a nebo rovnou čokoládou polité. Typické jídlo pro ranní návrat z fiesty, prý na spravení žaludku a jako brzká snídaně. Jak moc to funguje nevím, každopádně chutnají dobře i odpoledne cestou ze školy.
Buñuelos jsou kroužky z dýňového těsta. Také smažené, sladké, pocukrované či polité. Také dobré, ale syté.
Na stáncích mají ještě další sladkosti, o těch třeba příště, až je ozkouším.

churros con chocolate

buñuelo

Krom výzdoby se staví i sochy ze dřeva a polystyrenu. Velké, barevné, občas bláznivé. Zítra by snad měly být všechny hotové.

Kromě odpoledního ohňostroje byl v sobotu i půlnoční. S kamarádkou jsme se sešly už v jedenáct hodin a dobře jsme udělaly. Už v tu dobu se náměstí plnilo lidmi. Našly jsme si místo a hodinu čekaly a povídaly. Asi od čtvrt hodiny později už bylo náměstí plné a zaplňovaly se i okolní ulice. Deset minut před začátkem vyletěla jedna rachejtle jako odpočítávání, pět minut před druhá. A také zhasli osvětlení.

valencijská radnice

A o půlnoci začal ohňostroj. Trval asi 7 minut a byl ohlušující. Hlavně na závěr.

la mascleta - ohňostroj

Jo a v pátek jsem zahájila plavkovou sezonu, sluníčko krásně hřálo a vítr tolik nefoukal.

té fotce říkám sraz široké rodiny

Naopak v neděli se stalo něco neobvyklého, od večera vydatně pršelo až do pondělního poledne.

Něco se chystá

Španělé mají na všechno dost času. Ale jak jde o oslavy, to se činí. Za necelé dva týdny má vypuknout svátek Las Fallas. A od konce minulého týdnu už probíhají přípravy. Staví se výzdoba na ulicích, chystají se plochy na náměstích pro sochy. Jestli vám někdy vánoční výzdoba v Praze přišla přehnaná, tak vězte, že jsme oproti místním žabaři.

Takhle vypadají některé ulice kousek od bytu. Zřejmě tudy půjde průvod, tak jsou nezdobnější. Ve vedlejších ulicích je aspoň světelná výzdoba. Samozřejmě ne ve všech, Valencie je veliká, ale stejně zdobí, kde mohou.

A takhle to vypadá, když se setmí.
A městem chodí i průvody. V sobotu jsem viděla jeden s dětmi v kostýmech. Obešli asi celé historické centrum, téměř úplně zablokovali dopravu. Ale nikomu to nevadí, jde přece o velkou slávu.
V rámci blížících se Fallas také na náměstí u radnice probíhá od prvního března každý den ohňostroj. Ve dvě hodiny odpoledne. Divíte se? Tak místní se diví, že jsem zvyklá na ohňostroj v noci. Pro ně je ten odpolední tradicí.
A jak to vlastně probíhá?
Zhruba od čtvrt na dvě se k náměstí začnou stahovat davy lidí. Povídají si, pijí pivo a loupají slunečnicová semínka. Mezi nimi chodí prodavači piva jako na pláži a hledají žíznivé.
Uprostřed náměstí je od začátku týdne vyhrazený prostor k odpalování. Před ohňostrojem se kolem ještě postaví plot za který mohou jen zdravotníci.
A pak to začne, přesně ve dvě. Bez zpoždění! Asi sedm minut ohlušujícího hvízdání a práskání. Spousta světýlek na obloze a ještě více kouře.

Po skončení celé náměstí tleská, odsune se plot a za zvuků hudby se po ploše pro odpalování procházejí pyrotechnici (každý den ho dělá někdo jiný) a mávají. A náměstí mává jim. A pak zřejmě jejich šéf zamává celému náměstí z balkonu radnice.

pyrotechnici odešli

Další velký ohňostroj se konal v sobotu o půlnoci. Bydlím kousek od náměstí a slyším ho stejně dobře, jako kdybych stála na náměstí. A když zrovna není ohňostroj, tak jsou slyšet petardy.

Spolubydlící říká, že protože bydlíme v centru, během Fallas nebude moct pořádně spát. Celou dobu se slaví v ulicích. 

Tak jsem na to zvědavá. Ale těším se. Španělé zjevně slavit umí.