Výlet s výletem - cesty zpátky

Naváži tam, kde jsem včera přestala - výhledem z kopce, ale tentokrát na vrchol!

A pro představu, takhle vypadal konec cesty, dál to vážně nešlo. Ale hezky se tam na sluníčku sedělo a svačilo. Počasí mi vyšlo a když jsem se v neděli zpátky na bytě sprchovala, tak jsem měla dojem, že mám neumytelně špinavé kotníky. A ne! Za sobotní výlet jsem si opálila kůži mezi botama a lemem kalhot, tak tam mám teď takový hezký proužek.

Zpátky jsem se vydala jinou cestou, i když ne o moc hezčí. Na pěší turisty tu asi nejsou zvyklí, místní na mě občas udiveně koukali. S tou svojí blonďatou kšticí to na Španělku na cestě do krámu prostě neukecám.

Do Murcie jsem dorazila řádně uťapaná a tak byla na programu odměna. Původně jsem chtěla jít na oběd, ale chuť byla silnější. A nakonec mě ta porce zasytila jako oběd. A to je to prý střední velikost..

Jinak o víkendu přes den to tam žije výrazně více, dokonce jsem při ládování se zmrzlinou mohla pozorovat demonstraci s nápisy pan - trabajo - techo - dignidad (chleba - práce - střecha - důstojnost).
Po zmrzlině jsem se vydala zase na procházení městem, na druhé straně řeky jsem v parku viděla pána, co si procházku zpestřoval úklidem - na každý suchý list, který si dovolil spadnout na cestu a ne na trávu, se zamračil a hůlkou ho odehnal hezky stranou.

pečlivě uklizeno

V neděli jsem chtěla jít na věž, ale to nevyšlo, tak jsem u řeky pozorovala závody v rychlostní kanoistice. Z centra města se mezitím linula hudba, probíhala zřejmě přehlídka pochodových kapel.

A pak ještě u řeky, hned vedle závodů, rozložili prodejci bleší trh. Typicky se tam dalo najít všechno možné...

A pak už jsem si jen vyzvedla na hostelu batoh a šla na autobus. Na závěr pohled z autobusu na krajinu i s navštíveným hradem.

Výlet s výletem - cesty tam

Na poslední únorový víkend jsem se rozhodla pro změnu a vydala se do Murcie. V pátek autobusem tam, v neděli autobusem zpátky.
Valencii jsem opouštěla za mírného deště a tak mi ani nebylo líto, že jedu jinam. Do Murcie to trvalo 4 hodiny, ale zdejší krajina je jiná, tak jsem měla co pozorovat. A všude, kde je jen trochu volného místa, pěstují citrusy.
Do města jsem dorazila po třetí hodině, hostel otvíral recepci až v pět (od dvou mají siestu, jak jinak) a tak jsem se procházela ulicemi. Po Valencii se mi Murcie zdála malinká, obzvlášť historické centrum, člověk třikrát zabočí a je venku. Ulice byly až nezvykle prázdné a klidné. To se změnilo se setměním, když všechno ožilo. Protože na rozdíl od Valencie bylo hezky, zahrádky všech restaurací a kaváren se plnily a po ulicích se procházeli místní i turisté.
Já jsem jako první cíl zvolila katedrálu, která je se svou vysokou věží dobrý orientační bod ale hlavně jsem bydlela v ulici k ní přímo mířící. Stavba je to veliká a krásná. Jen na věž jsem se nedostala, v pátek už byla zavřená a v neděli byly všechny prohlídky už zarezervované.

La Santa Iglesia de Santa María

Od katedrály jsem nedošla daleko, nedaleko jsem se zastavila na večeři. A s takovým výhledem.

Večeře přinesla taky jednu zajímavost a to pivo, které nebylo dobré. Už si vedu poznámky, abych věděla, čemu se vyhnout a co zkusit.

Od katedrály jsem se uličkami prokličkovala na nábřeží řeky Segury. Na jedné straně byla moderní lávka pro pěší a druhé starý most. Lávka je nad jezem a visí z ní sochy koní.

pasarela de Manterola

Puente Viejo

Na nábřeží jsem chvíli poseděla a pozorovala místní kachny, dvě si navzájem oďobávaly peří a třetí na ně zpovzdálí koukala a kroutila hlavou.

Na sobotu jsem si vymyslela výlet na hrad Monteagudo. Původně maurská pevnost z 11. století se podle turistických informací nachází asi 6 kilometrů od Murcie, takže to vypadalo jako příjemný výlet. Jenomže asi počítají s tím, že tam člověk pojede autem. Protože pěšky ta cesta moc hezká není, vlastně pořád vede vesnicemi (v tom nevzhledném smyslu) a občas mezi poli. Ale i tak ubíhala a brzy se mi mezi domy začal ukazovat cíl. Až jsem si říkala, co jsem si to zase vymyslela, takový krpál? 

Ta fotka celkem vystihuje okolní krajinu, rovná, rovná a najednou skála.

Nicméně mapa v telefonu mě dovedla do návštěvnického centra pod hradem. Tam kupodivu zrovna neměli siestu a tak mi paní mohla vysvětlit, že v budově centra je expozice k historii místa a uličkou za budovou mohu jít k hradu. Ale ne až nahoru, jen sotva do půlky kopce, zbytek cesty se teprve upravuje. Budova samotná je moderní, kombinace kovové fasády a betonové konstrukce. Mě hodně zaujala a líbila se, zvenku i zevnitř. Pro pár dalších dalších architektonických informací klikněte zde (a nenechte se zmást, opravdu jsem se nepřesunula na víkend do Bolívie, je to jen shoda názvů míst, které si nevšimli).

Po prohlídce jsem se vydala na kopec, aspoň tam, kam to šlo. Tam ukazuje šipka.

Na vrcholu stojí pomník Nejsvětějšího srdce Ježíšova se 14 metrů vysokou sochou Krista z roku 1951. Byla postavena jako náhradu za tu, která tam stála od roku 1926, ale byla zbořena za občanské války.

A takový byl výhled.

ty věže v dáli, to je Murcie

"domečky" vpředu, to je hřbitov

Výhledem pro dnešek skončím, psaní mi nejde od ruky a tak cestu zpátky, odměnu a ostatní zážitky nechám na příště.

Škola a počasí

Mám za sebou první dva týdny školy. Už máme zapsané předměty, takže máme i pevný rozvrh.
S holkama z Itálie chodíme na urbanismus. Vyučující nás hned na začátku varoval, že mluví hodně rychle, tak že ho máme brzdit, až nebudeme stíhat. Zatím se ovládá a je mu rozumět. Na prvních hodinách, když dělal docházku, tak se většiny místních studentů ptal, kterým křestním jménem je má oslovovat. Nás se zase ptal, jak jméno vyslovit. Na to se mě tu ptá každý, ale ukázalo se, že když jim řeknu příjmení, zdá se jim vyslovitelnější než ta italská.
Společně s Italkama máme zapsaný i ateliér. Na škole mají zahraničních studentů hodně, takže můžeme konzultovat i anglicky, s tím nemají problém. Ale už jste někdy slyšeli Španěla mluvit anglicky? Takže se snažím držet španělštiny a angličtinou si vypomáhat, jen když nevím nějaké slovíčko.
Poslední předmět mám z fakulty designu, modelování na počítači. Prostě se učíme pracovat v jednom programu. Trochu, velmi trochu, ho znám, tak hodiny jsou zatím pohodové. Jen si představte, jaké to pro mě je, když skoro celou hodinu vyučující mluví o křivkách. Ve španělštině... Ale už si zvykám a skoro vůbec se hloupě nešklebím.
A ano, mám tu jen tři předměty. Přepočteno na kredity mi to stačí, mají tu to hodnocení trochu jinak rozvržené. A taky je každý předmět dvakrát v týdnu, takže se zase nijak neflákám.
Na rozdíl od studia v Praze, tady chodíme do školní jídelny pravidelně a rádi. Vaří moc dobře! Zatím jediné, co mi nechutnalo, byl artyčok. Ale nejdřív jsem se musela spolužačky zeptat, co že to zelený je.
O pauzách mezi předměty se někdy chodíme vyhřát na dvorek za školou. Zatím to je tak, že když venku svítí sluníčko, je tam tepleji než ve škole. Hlavně v počítačové učebně je strašná zima.

Tenhle týden nám počasí přeje a tak je hezky slunečno. Dokonce mám pocit, že po posledním slunění má můj nos podezřele narůžovělý odstín. Je to jasné, léto se blíží!

Dneska jsem se vydala zase na pláž. Počasí tu na každého působí jinak, tak se tam procházeli lidé v téměř zimním oblečení, někdo měl jen mikinu, pár běžců navléklo kraťasy, dva odvážlivci v plavkách dokonce udělali dvě tempa v moři (a samozřejmě se u toho nechali vyfotit) a jedna paní zahájila opalovací sezonu v plavkách. Za sebe říkám, že na tílko to zatím moc není, nebe bylo sice bez mráčků, ale dost foukalo. 

Od všeho trochu..

Protože na rozdíl od minule nemám nějaký hlavní velký zážitek, tak vám tentokrát sepíšu nějaké ty postřehy z mého života ve Valencii. Už mám rozvrh, chodím více do školy, než na průzkumy města. Ale i k těm se dostanu. A na druhou stranu, už v metru cestou poznávám více tváří.
Nejdříve naváži na poslední psaní - praní prádla.

• hromada prádla v lavoru se za týden převalila, zmenšila, trochu rozlezla do okolí, ale hlavně v té koupelně pořád je!
• doufám, že jsem s ní kamarád, aspoň za vysvobození z pračky a čistý lavor, protože se bojím, co přijde, až se vydá na výlet po bytě
• nechat vyprané prádlo v pračce alespoň den uležet je tady asi zvyk
• ano, už zase čekám na pračku, abych si vyprala

vlevo dole pračka!

• tak toto je kuchyňka v pondělí, tudíž nejčistší
• s plynovou troubou už jsem se seznámila, brambory peče výborně
• ovšem teplota pečení je kvůli chybějícím značkám neznámá, na bábovku k snídani to zatím nevidím
• vpravo je karma, která dodává vodu i do koupelny, jen jí to nikdo neřekl!
• protože horká voda je na mytí nádobí skvělá, na mytí člověka už tolik ne, pokud nechci vypadat jako spařené rajče
• ale zas když se mi to nelíbí, pouští vodu ledovou a to je snad ještě horší
• takže mytí je tady dobrodružné, nikdy nevím, co bude za vodu
• přidávám ne moc zdařilou ale pro dokumentaci dostačující fotku barevnosti pokoje

jakou barvu asi nemám ráda...

Z města:

• toto je největší strom, jaký jsem potkala, jen nevím druh, až půjdu příště kolem, musím se podívat

Plaza de Alfonso el Magnánimo

• některé balkony tu mají krásné i ze spodu

• pohled na katedrálu

A takhle to vypadá, když čekám na metro cestou ze školy.

Aby to z popisu bytu nevypadalo, že se mám špatně, tak vám ukáži ten skutečně největší a nejzásadnější nedostatek mého bydlení...

Praní

V úterý jsem si říkala, že je čas pokročit v zabydlování dál. Pořídila jsem si prací prostředek. Když jsem se vrátila na byt, zjistila jsem, že je pračka obsazená. I vyčkala jsem do večera. Někdo měl totiž vypráno, ale prádlo zůstalo v pračce. Večer byla pračka zase obsazená, jen už se prala nová várka. Usoudila jsem, že středa může být také prací den.

Ve středu jsem přes den nebyla na bytě, ale večer bylo zase obsazeno. Zřejmě jsem prošvihla pauzu mezi praním jednoho člověka a praním dalšího. Jaká škoda! Naštěstí zásoba čistých ponožek ještě nebyla úplně vyčerpána.

Ve čtvrtek jsem byla přes den ve škole, ale spoléhala jsem na brzký návrat. A ten se také konal. Ovšem při pohledu do kuchyně (tam je totiž i pračka) mě čekalo zklamání. Zase obsazená! Zase vypraným, ale nevyzvednutým prádlem. Pračka se plní zepředu a přes průhledná dvířka vidět do bubnu. A ten pohled do bubnu mi začal být povědomý. Zase na mě koukal lem růžové ponožky (nebo rukávu?). 

Začala jsem být trochu nesvá. Přeci jenom mi váhový limit nedovolil si s sebou vzít celou skříň oblečení. Ale pořád se mi nechtělo přemisťovat cizí prádlo. Zvlášť, když není kam. A přece se majitelka věcí musí někdy ukázat.

V pátek dopoledne jsem se s růžovým kusem oblečení pozdravila jako stará známá. Den nepřinesl v tomto ohledu nic nového. Až večer jsem zjistila, že oblečení už mám jen na jeden den. Přišel čas tuto situaci nějak rozseknout. 

Štěstí mi přálo a ve skříni v koupelně jsem našla lavor. Vlastnoručně jsem ho umyla, aby si majitelka oblečení moc nestěžovala. Tuším totiž, která spolubydlící to je. Už se v nich začínám orientovat. Aspoň trochu. 

Čisté, i když už trochu uleželé prádlo jsem navršila do lavoru a odnesla do koupelny, kam se hodí o něco více, než do kuchyně. 

Zbývalo již jen nandat mé oblečení do pračky a otočit knoflíkem. To otáčení musím ještě vyladit, pračka prala 2,5 hodiny. Ale prala! Poslední malý zádrhel přišel s velikostí sušáku, vejdou se na něj asi jen 2/3 várky. Ale co, hlavně když je co sušit.

Je sobota podvečer a lavor s prádlem stále čeká v koupelně. Domnělou majitelku jsem už potkala, tak buď to není ona nebo na své věci zapomněla. Nikdo si nestěžoval. Mám vypráno. Jsem spokojena. A suším.

podivuhodně uklidňující pohled

Muzeum, škola a déšť

Poslední dva dny volna před začátkem školy jsem využila k dalším výpravám po městě. Počasí mi přálo a odpoledne teploty šplhaly k 20 stupňům na sluníčku. Jestli máte pocit, že vždycky dojdu do Jardín de Turia, tak máte pravdu, protože jak se táhne městem, tak není těžké tam dojít.
Začínám si pamatovat některé orientační body a tak už mapu v telefonu používám méně a méně.

Včera jsem navštívila muzeum o svátku Las Fallas, který bude v březnu. Svátek se slaví od devatenáctého století a staví při něm papírové a dřevěné sochy, které jsou různě po městě. Měly by to být vícedenní slavnosti zakončené tím, že se sochy zapálí. Jsem na to hrozně zvědavá! V muzeu mají plakáty k většině ročníků, což jsou samy o sobě umělecké práce. A hlavně tam jsou repliky soch a návštěvník tak sleduje vývoj, až už jejich výroby nebo témat, která se střídala podle kulturní či politické situace. 

1941 

Indiáni na výletě v civilizaci (nebo tak nějak podobně to bylo na cedulce)

1956

1984

Dneska nám začala škola. Zatím to bude probíhat tak, že my zahraniční budeme obcházet předměty a domlouvat se, co si zapíšeme. Místní studenti mají rozvrh přidělený. Zatím jsem zkusila jen jeden předmět, ostatní vychází na jiné dny. Jen je mi záhadou, že i s vyučujícím nás tam bylo pět! Asi ani ten začátek školy tady tak nespěchá.
Potom jsme měli první setkání ateliéru. Na další dva týdny máme malé zadání v rámci celoškolní soutěže. Navrhuje se menší objekt do jednoho španělského městečka. A po tomhle přijde hlavní úkol na zbytek semestru. Také nám nabídli pětidenní intenzivní architektonický výlet do Francie. Myslím, že se zúčastním, mají to moc pěkně naplánované a pražská fakulta takové výlety nepořádá.
Konec volna je pro studenty vždycky trochu smutný a tak to cítilo i počasí. Poprvé jsem zmokla! Ne nějak moc, ale zmokla. Protože jsem tentokrát s sebou měla sluneční brýle ale deštník ne. Musím se naučit nosit obojí. Spolužačka deštník měla, ale malý. Poděkovala jsem jí za nabídku, že mě pod něj zkusí také schovat, a snažila jsem se jí přeložit, že nejsem z cukru a pár kapek mi neublíží. Trochu se bojím, že se mi to nepovedlo, tvářila se trochu zmateně. A nebo nezná slovo cukr ve španělštině.
Také jsem málem doplatila na španělskou siestu. Potřebovala jsem vytisknout nějaké formuláře ohledně studia. Kousek od školy je copy centrum. Tam mi je vytiskli a milá paní za pokladnou mi dokonce pochválila mojí španělštinu! Papíry jsem pak vzala do školy, nechala podepsat a vrátila jsem se, aby mi je naskenovali. A ouha! Měli pauzu. Od půl druhé do čtyř. Naštěstí jsem věděla, že za rohem je druhé copy centrum. A tam měli pauzu až od dvou. Ještě, že jí nemají všude stejně.

Pro dnešek je to vše, napínavý příběh o praní prádla nechám na jindy.

noční výhled z pokoje