Jaro je tu v plném proudu, když jsem před volnem šla ze školy, mohla jsem se kochat takhle rozkvetlou zdí u zastávky. Jaro v plném proudu.
Velikonoce se tu berou velmi vážně a tak nám volno začalo ve čtvrtek 13. a končí dnes. Naštěstí se slaví výrazně poklidněji a tak si člověk na rozdíl od volna během Fallas odpočine.Hned ve čtvrtek jsme volno s kamarádkami zahájily na pláži. Plán byl malý piknik a vyhřívání se na sluníčku. Sešly jsme se tři, ale jídla jsme měly tak pro šest. Na pláži už bylo dost lidí, většina se opalovala a pár odvážlivců šlo i do vody. Moře je již teplejší, ale pořád se mi mi koupat nechtělo.Volno jsem využila k dalšímu poznávání Valencie, vydala jsem například do parku, kterým je zakončen Jardín del Turia, nedaleko místa, kde řeku Turii v padesátých letech odklonili. Je tu vodní plocha, kolem které vedou pěšiny, je tu louka a spousta stromů, které poskytovaly stín. V den volna byl téměř každý kousek stínu zabraný lidmi, ale jedno místo jsem ukořistila pro sebe.
Příhodně pod vrbou, ze které jsem se pak nenápadně snažila získat pár větviček na pomlázku. Vrba to sice nebyla ta pravá "pomlázková", ale něco malého se mi podařilo smotat. A tady je hrdý majitel pomlázky v pondělí.
Pod vrbou se mi pěkně četlo, ale když mě kmen začal příliš tlačit do zad, šla jsem se projít po parku. A musím říct, že mě nakonec docela zklamal. Je takový hodně organizovaný. Většina cest má kolem sebe zídky, takže se nedá chodit moc volně. Spíš tam člověk jde tak dlouho, dokud nenajde na přilehlém trávníku místo pro piknik. To Jardín del Turia se svými cestami pro pěší, cyklisty i běžce je mnohem uvolněnější.
ale hezky to tam kvetlo, to zase jo
V sobotu jsme navštívily Oceanogràfic. V oceánosvětě jsme viděly samozřejmě spoustu ryb, medúz, ale i tučňáky, mrože a motýly. Byla sobota, takže návštěvnost byla veliká a na některá místa se musela stát fronta. Nejdelší byla na žraloky, ale pouštěli skupiny lidí po patnácti minutách a stálo se ve stínu, tak to nebylo tak zlé.
fronta = la cola
Už na mapě se areál zdá veliký, ale na živo je ještě větší, protože značná část je v podzemí. Tak jsme mohly třeba pozorovat mrože, jak si hraje s balonem. Nebo procházet tunelem pod bazénem se žraloky a koukat jim na břicha.
Taky jsme se byly podívat na představení s delfíny, chovatelé s nimi ve vodě plavali, tancovali a také předvedli, jak se o delfíny starají. Třeba to, jak se delfínům čistí zuby! Po třech hodinách nám nám řádně vyhládlo a tak jsme se vydaly na oběd a na zmrzlinu. V jedné cukrárně v centru neprodávají kopečky, ale kytičky. A člověk si může víc příchutí, ze kterých mu jí mají uplácat. Jen je většina zmrzliny mimo kornout, takže se musí jíst rychle a dlouho hezká nevydrží. A to je teprv duben!
Je to akorát měsíc, kdy tady vrcholily las Fallas. Od té doby mi Valencie připadá jako neuvěřitelně klidné město, nesnáším nečekaně vybuchující petardy a ohňostrojů jsem si užila na pár let dopředu.
A taky jsem viděla spoustu průvodů, čím více se blížil vrchol oslav, tím jich bylo více. Skoro pokaždé ucpaly centrum města a policie musela řídit dopravu.
Tady je k vidění zlomek jednoho takového průvodu a v závěru můžete za kapelou sledovat, jak si takové slavnosti užívají policisté. Jinak ke složení průvodu - v čele každé skupiny = comisión fallera, která ve své části města staví sochu, jde kluk / muž s vlajkou. A za ním členové comisión v tradičním oblečení. Dívky a ženy v šatech, které mají šerpu v barvách Valencie jsou zřejmě (podle odznáčků na šerpách) Fallery z loňských let. Ta která jde sama, je Fallera pro tento rok. Fallera je něco jako reprezentantka toho sousedství. Ze všech z celé Valencie se pak volí jedna hlavní. A to jak jedna za dospělé - Fallera Mayor, tak jedna za děti - Fallera Mayor Infantil. Hlavním a závěrečným úkolem Fallery je zapálit sochu její čtvrti, Fallera Mayor pak zapaluje fallu municipal.
Hlavní sochy jsou obrovské a jejich motivem bývá vše od historických událostí až po současnou politickou situaci..
..zatímco ty dětské jsou výrazně menší a jsou v nich spíše pohádkové postavy.
A tak vypadala Falla Municipal na Plaza Ayuntamiento. Ta byla nejvyšší a shořela jako poslední.
Během svátků se tu také konaly býčí zápasy. Na to, že zrovna jeden probíhá mě upozornila demonstrace proti býčím zápasům. Jestli mají nebo nemají být zakázané, to je tady jedno z nejprobíranějších a nejožehavějších témat. Takže na jedné straně byl dav demonstrantů a na druhé byl dav, který si chtěl právě odjíždějící toreadory vyfotit. A právě tenhle dav mě vcucnul, nebylo úniku a tak mám taky jednu rychlou fotku. To abyste viděli, jaká tlačenice kolem nich byla.
V noci ze soboty na neděli se v půl druhé konal největší ohňostroj. Tentokrát nebyl na náměstí u radnice, ale odpalovali ho z parku Turia. Se spolužáky jsme se sešli v jedenáct a už v tu dobu proudily skupiny lidí k parku. Naší skupince se podařilo pomalu ale jistě se dostat na velmi dobré místo, ale celý přesun nám trval asi hodinu a půl. Normálně se ten kus dá ujít asi za čtvrt hodiny. Kdo si pamatuje hru Cukr, káva, limonáda - mnohdy jsme se pohybovali krokem slepičím.
Ohňostroj vypukl na čas a trval celých dvacet minut. A byl ohlušující, barevný a úžasný. Shodli jsme se, že ty novoroční, co každý známe ze svého města, jsou oproti tomuhle dost chabé.
Tady je jeho část, po které přišla dramatická pauza následovaná ještě velkolepějším závěrem.
Vrcholem celých Fallas byla nedělní noc (19. března) a La Cremà - pálení soch. V deset hodin vylétly jen malé ohňostroje a byly zapálené fallas infantiles. O půlnoci začaly hořet všechny fallas krom té jedné - falla municipal. A stalo se to, čemu jsme do poslední chvíle nevěřili - ty obří dřevěné konstrukce doplněné spoustou polystyrenu se během chvilky změnily v obrovská oblaka černého kouře a prachu, která se postupně vytratila do noci.
(Pochopili jsme, proč tu třídění odpadu není moc v kurzu. A taky v tu noc nad Valencií asi museli uzavřít vzdušný prostor.)
poslední minuty před vzplanutím
a tak to začalo
žár byl neskutečný, v jeden moment začali všichni couvat
a takhle to vypadlo po pěti minutách, nejdéle se držel lampionek
U každého pálení asistovali hasiči a vždycky část z nich měla za úkol chladit okolní lampy, cedule a zastávky autobusů. V jednu hodinu pak začala hořet falla municipal. To se nám nakonec zdálo nejlepší, nebylo to tak okázalé, jako u barevných soch, ale zase z té dřevěné konstrukce v průběhu vylétávaly rachejtle a dělaly tak malou světelnou show. A taky z ní nešlo tolik kouře.
A když se k zemi zhroutila její poslední část, skončily Fallas. Pak už se davy začaly trousit domů, hasiči dohašovali poslední zbytky požárů a začala práce všem, kdo měli na starosti úklid města.
I těm patří velký obdiv, ráno se Valencie probudila do nového týdne téměř beze stop po nějakém svátku. Jen občas se dá na najít trochu hrubý asfalt tam, kde hořelo.
Ve čtvrtek večer jsme přijeli do Vals. Ke konci vedla cesta úzkou, horskou, klikatící se silnicí, ale naštěstí jsme nikde neuvízli. I když to tak chvíli vypadalo. Ubytováni jsme byli v jednom místním hotelu a po třech dnech cestování v autobuse nám místní postele připadaly nejměkčí a nejpohodlnější na světě. A ráno jsme nikam nemuseli spěchat! Měli jsme totiž na programu prohlídku městečka a hlavně vnějšku lázní, které jsme pak navštívili.
ranní výhled z pokoje
Autorem lázní je Peter Zumthor, na jehož dům a ateliér jsme se jeli potom podívat. Ale teď ještě zpátky k Therme Vals - vedle hotelového komplexu je to stavba velmi nenápadná, nejen proto, že je zapuštěná do svahu. Tmavá fasáda je z valské ruly a jak jsme při návštěvě zjistili, celá stavba působí jak z jednoho kusu tohoto materiálu. Uvnitř se nesmělo fotit, tak přináším jen obrázky z venku.
To je fasáda směrem k silnici, velká okna osvětlují bazény. Skrz boční zdi se dá prohlédnout budova skrz na skrz.
Venkovní bazén, ještě prázdný.
A to je střecha. Modré linky přinášejí světlo ve dne, v noci jim pomáhá "záhon lampiček".
Kámen a kámen. Stále ten samý materiál.
A i u tak skvělé stavby si příroda prosadí svou. Mezi světlíkem a zábradlím, aby turisti nedupali po střeše.
Koupání vevnitř jsme si náramně užili, mají tam čtyři menší bazénky s různými teplotami (od 14 do 42 stupňů), jeden hlavní uprostřed a pak jeden úzký, kterým se dá proplavat ven na čerstvý vzduch. A nebo se tam dá ležet na lehátku, koukat z okna a odpočívat. Celý interiér má úžasnou atmosféru, odpočívalo se tam krásně a vůbec se nám nechtělo znovu na cestu. Takhle spokojení jsme tam byli!
fotka z facebooku univerzity
"najdi blondýnu II"
Další na programu byl dům a ateliér architekta Zumthora. Ateliér má už ve druhé budově, kterou postavil, když mu ta první byla malá. Jen o pár domů vedle. A k tomu má poblíž vlastní dům. Ten je na rozdíl od ateliérů betonový a schovaný na konci uličky.
parádní kombinace chladného betonu a starého obyčejného plotu
Budovy ateliéru jsou obložené dřevem a dá se na nich krásně sledovat jeho stárnutí. Zvláště na té nové jsme našli několik znaků, které nám připomněly stavby Le Corbusiera. Například velká okna, která dovnitř přinášejí světlo, ale o čerstvý vzduch se starají větrací otvory vedle.
za domem
Dovnitř jsme se nedostali, zrovna měli spoustu práce a tak jsme jen přes sklo viděli, jak se lepí velké profesionální modely.
Jako poslední jsme měli navštívit zastřešení římských vykopávek od stejného autora, ale protože byl pátek, tak zavírali dříve. A my to nestihli, takže si je to můžeme prohlédnout jen na internetu, třeba zde.
Pak už jsme se jen chvilku procházeli centrem Churu, nakoupili zásoby a vydali se na cestu zpátky do Valencie, která i s přestávkami trvala 20 hodin! Bylo to náročné, bolela nás pak záda, ale stálo to za to.
Čtvrtek jsme zahájili na čtvrté stavbě Le Corbusiera. Kaple v Ronchamp mi od prvního momentu, kdy jsem jí někdy v prváku viděla na obrázku, připomínala hříbek. Bílá noha, hnědý klobouk.
Nemohu si pomoci, i po spatření na živo tu houbu pořád vidím, aspoň trošičku. Ale krom barevnosti, mimochodem tentokrát je bílá barva správně, tam podoba není. Stavba betonová, uvnitř chladná, ale velmi zajímavě prosvětlená. Jsou to vlastně tři zakřivené stěny a střecha, která je na nich položená. Mezi tím ještě škvírou prosvítá světlo a dělá dojem lehce se vznášejícího stropu.
Od stavby sakrální jsme se přesunuli ke stavbám továrním.
A zase jsme překročili hranice. Na pár hodin jsme se podívali do Německa, konkrétně do Weil am Rhein. Tady sídlí areál firmy Vitra. To je nábytkářská firma, která začala jako výrobce nábytku do obchodů, například vitrín. Odtud ten název. Firma je od svého založení rodinná a tak když se rozhodnou postavit v areálu něco nového, prostě si jen vyberou, kterého proslulého architekta nebo které studio by chtěli do sbírky. Takže k vidění toho bylo hodně.
Vitra Design Museum od Franka Gehryho s názvem aktuální výstavy
z roku 1989
Dome (1950) od R. B. Fullera, který se používá pro různé společenské akce. Malá ukázka práce jednoho z velkých architektů minulého století. Jen v zimě je tam chladno a v létě se snadno přehřeje.
Požární stanice (1993), první velké dílo Zahy Hadid. Bohužel sloužila své funkci jen pár let, pak celý areál přešel na jiný systém požárního zabezpečení. Nyní se používá jako další výstavní prostor. Typicky pro autorku postrádá pravý úhel.
Konferenční centrum (1993), jehož autorem je Tadao Ando, je postavené z nejhebčího betonu, na který jsme si kdy sáhli. Je ze speciální směsi, snad s přidaným popelem, člověk by po slepu ani nečekal, že je to beton. Stavba je dokonale zvukově izolovaná, takže se uvnitř člověk může soustředit, dívat se ven na kvetoucí stromy a vůbec nevnímá, že je poblíž velmi rušná silnice. Na rozdíl od předchozích je to dost nenápadné a skromné místo.
najdi blondýnu!
Návštěvnické centrum Vitry (2010) - zdánlivě nahodilá skládačka "domů", plná nábytku. Nejlepší je prý procházet od shora dolů, prohlížet, kochat se výhledem a na závěr nakoupit. Autoři Herzog & de Meuron.
miniatury známých židlí
A závěrečný pohled od návštěvnického centra. Z Německa jsme jeli zase do Švýcarska na večeři, nejpohodlnější přespání a hlavně do lázní!
