Akorát před dvěma měsíci jsem přistála v Praze na
letišti a skončila tak svůj pobyt ve Španělsku.
Poslední dny jsem trávila v Madridu. Prvním
pošťouchnutím, proč jet do hlavního města byl pokus o výměnu 6000 peset
(původní španělské měny) za eura. Tak kdybyste doma ještě nějaké pesety našli,
tak si kupte letenku do Madridu a na calle de Alcalá navštivte španělskou
banku. A v prvním patře vám pán v okýnku vymění 6000 Pts za 36 €. A ještě si prohlédnete moc pěknou budovou. Kterou
si možná budete chtít vyfotit, ale jakmile to uvidí pán z ochranky, začne vám
ukazovat, ať toho necháte. Takže nejdřív vyměnit peníze, pak zkoušet fotit,
jasný?
Jo a jak jsem se do Madridu z Valencie dostala? Rychlovlakem! Ten si to
svištěl až 300 km/h a za necelé dvě hodiny jsem byla v cíli. Na nádraží Atocha,
které je bohužel známé kvůli teroristickému útoku z roku 2004. A přitom by si
zasloužilo lepší cíl pozornosti, třeba palmy ve staré části. Na chvíli si tam
připadáte jak v obrovském skleníku a když vás si dost odpočinete pod palmami,
můžete sledovat jezírko s želvami. Se spoustou želv!
V Madridu tou dobou probíhala World
Pride, takže tam bylo hodně lidí v ulicích. A k večeru nebylo na
hlavních třídách k hnutí. To jsem si bohužel neuvědomila, když jsem v sobotu
odpoledne navštívila Museo del Prado. V muzeu je příjemně, pro studenty mají
vstup zdarma, takže to je ideální místo na návštěvu v parném červenci. A
samozřejmě tam toho neuvěřitelně moc k vidění. Za tři hodiny jsem zvládla
projít sotva polovinu. Na pořádnou prohlídku by to chtělo dva dny a sešit s
poznámkami z přednášek o dějinách umění.
No a když jsem vyšla ven, schylovalo se už k průvodu a já byla na opačné
straně, než jsem měla ubytování! Naštěstí se mi ho podařilo obejít, a ještě
jsem mohla vysledovat tři skupiny účastníků: nejbarevněji byli oblečení ti, co
šli "za tu svou věc", o něco méně okázale načančaní byli ti, co
prostě šli pařit na "tu velkou párty ve městě" a třetí skupina
vypadli jako jejich rodiče, co si přinesli svačinu a zavčasu zabrali nejlepší
místa "na čumendu".
A Prado nebylo jediné muzeum, které jsem navštívila. Vzhledem ke svému
oboru jsem nemohla minout budovu Caixafora od Herzoga a de Meurona. (Jednu
stavbu od nich jste už na fotkách viděli.) Málokde můžete potkat budovu, která
se, jak se zdá, vznáší nad zemí. A až ve stínu můžete vidět spojení se zemí. V
prostoru, který mi připomínal jeskyni, dokonce i s tekoucí vodou na jedné
straně.
Uvnitř byla expozice 120 let umění a kinematografie. A skvělé schodiště!
 |
| najdi blondýnu III |
A před Caixaforem je i skutečně zelená stěna, před kterou se dá posedět a v
centru Madridu chytat bronz a koukat do zeleně.
Co jsem ovšem minula byl královský palác, lépe napsáno – vynechala jsem
jeho prohlídku, protože na vstup se stála dlouhá fronta na pražícím slunci.
Zato jsem došla jen o vchod vedle – do katedrály Královské Panny Marie
Almudenské. Na katedrální poměry celkem nová stavba vyniká spoustou světla
uvnitř, a hlavně nádherně zdobenými stropy.
Madrid je obrovský a je v něm toho spousta k vidění. Jen nedoporučuji
návštěvu v červenci, to je tam hlava na hlavě a sotva uvidíte hlavu medvěda.
Říkáte si, co dělá v Madridu medvěd? Ve znaku města se opírá o kmeni planiky. A
podle toho znaku udělal sochař Antonio Navarro Santafé v šedesátých letech
sochu, kterou najdete snad ve všech průvodcích o městě. A vždycky se vám bude
zdát veliká. A ve skutečnosti?
Tímto výletem můj pobyt ve Španělsku skončil, v úterý 4. července jsem ráno
nasedla do letadla, doletěla do Milána a z něj jsem dalším letadle letěla domů,
do Prahy. O veselé letištní kontrole a méně veselém zpoždění si nechte vyprávět
naživo. (Pokud jsem vám tu historku už nevnutila sama.)
Pac a pusu, Blondýna