Semestr se blíží ke konci a já, i když se mi nechce, trávím hodně času v pokoji u stolu. A tak nemám tolik nových zážitků a dnešní článek bude jen pár řádků.
léto je tu I. - stromy u školy dostaly letní sestřih, chvíli to vypadalo dost jednostranně, ale druhý den to dorovnali
léto je tu II. - i z pouhého chození na metro, do školy a na nákup už mám znatelně opálené pásky od sandálů
v býčí aréně se včera konal koncert Rickyho Martina - což jsem nevěděla, ale že se něco chystá jsem poznala podle fronty převážně žen a dívek táhnoucí se kolem arény, skrz pasáž až za roh do další ulice - to celé tři hodiny před začátkem
jestli si pamatujete tygrovu velikonoční pomlázku, tak takhle se jí daří na balkoně; sice jí asi nedělá dobře dopolední ostré slunce, ale zatím to zvládá
a koupila jsem si knížku - knížku komiksů, které jsem objevila asi před rokem; autorka je Argentinka, ale akorát dnes byla ve Valencii na Dnech komiksu, hodinu vyprávěla o své tvorbě a pak přišlo na řadu podepisování
když tu na bytě bydlela slečna z Říma, téměř denně si vařila těstoviny
když spolužačka z Benátek dostala ve školní jídelně těstoviny, co nebyly al dente, její výraz stál za to
když se na byt přistěhovala slečna z Číny, svěřila se mi, že nechápe, jak můžeme vařit rýži bez speciálních hrnců (a snad i teploměrů)
když jsem si ke svačině připravila rýžovou kaši, nikdo nechápal, co to je, jen italské spolužačky nadchla myšlenka sladkého rizota
spolubydlící z Quebecu si ze mě dělala legraci, že jím jen pomeranče, protože vždy, když mě potkala v kuchyni, tak jsem aspoň jeden loupala
O místním jídle.
Nejtypičtější je paella. Ta pravá je valencijská - z rýže, dvou druhů fazolí, kuřecího masa, králičího masa a koření, hlavně šafránu. A pak je samozřejmě plno dalších variant - s mořskými plody, jen ze zeleniny, z černé rýže, s houbami... A každá rodina má svůj vlastní zaručeně nejlepší recept.
Jídlo je to společenské, i ve většině restaurací musí být na paellu minimálně dva. Na stole je paella v pánvi, ve které byla připravena, a každý si postupně odebírá.
Mezi pochutinami, které ve Valencii nesmíte minout, aspoň podle průvodců, je horchata. Nápoj z chufas - tygřích ořechů. Říká se, že na poprvé vám nezachutná, na podruhé trochu a potřetí se zamilujete. Mám za sebou pořád jen to první ochutnání. Popsala bych tu chuť jako něco mezi mlékem, ořechy a něčím sladkých. Na druhý pokus jsem ještě odvahu nesebrala, to spíš zkusím chufas, dají se chroupat samotné.
Prodávají ji v supermarketech v litrových lahvích, v restauracích k jídlu anebo na ulici ve stáncích.
v pozadí jedna z fallas
O buñuelos jsem už psala. Kroužky z dýňového těsta, sypané cukrem nebo máčené v čokoládě. Co skončily Fallas, tak na ně člověk musí do cukrárny, stánky na ulicích už nejsou.
S churros je to podobné. Ale od Fallas jsem zkusila i samotné tyčky na talířku a k tomu hrnek horké čokolády. Velmi dobré, velmi syté.
A tu je krátký záběr z jejich výroby, bohužel se mi podařilo zapnout nahrávání až těsně před koncem dávky. Ta mísa, do které těsto padá, je rozpálený olej, ve kterém se rovnou smaží.
Během svátků jsem také zkusila churro relleno - tlustá plněná varianta předchozího. Plněné bylo vanilkovým pudinkem a zapomněli ho nechat okapat od oleje. Tahle varianta byla nezkonzumovatelné zklamání.
A ještě jeden místní kousek - mona de pascua. Velikonoční sladkost z kynutého těsta. uprostřed s vajíčkem. Podle spolužaček by se tradičně měla jíst v neděli. Uprostřed je vajíčko, někdy vařené natvrdo, někdy čokoládové s hračkou uvnitř.
s nezbytnou oranžovou přílohou
O nabídce v obchodech.
Španělé si tu potrpí na sladké. Když jsem si koupila ke svačině vafli, myslela jsem, že je uvnitř nedopečená, protože místy bylo těsto uvnitř téměř tekuté s krystalky cukru. Pak jsem si na obalu přečetla, že krystalky cukru uvnitř jsou záměr!
Ani obyčejný nákup jogurtů není jednoduchý - pokud člověk tedy netouží po ovocném (a hodně sladkém) kousku. V menšině jsou jogurty s nápisem "natural", ale tam je chyták. Skoro všechny mají na obalu azucarado, tedy slazený (a nedobrý). A až někde dole v rohu se krčí jogurt bílý, bez příchutě, bez cukru.
A chybí mi chleba. Záhy jsem zjistila, že snad vše, co má v názvu pan = chleba, je nasládlé a měkké jak houba. A to ke slanému máslu nejde.
Jestli jsem si na něco stále nezvykla, jsou to rybí oddělení. Na ten pach rybiny táhnoucí se až k čerstvému pečivu jsem si stále nezvykla, jen už tuším, kterým uličkám se v jakém obchodě vyhnout.
Jinak jsem se v supermarketu jednou vydala na průzkum nabídky piv. Protože pokaždé, když jsem se zmínila o českém pivu, místní kývali, že ho znají, že znají pivo Praga. A pár teda ještě znalo Pilsner. Tak pivo Praga vypadá takto a má ho na svědomí pivovar Samson. Občas se dá ještě narazit na Staropramen a Budvar.
O mém vaření.
První týden jsem jedla převážně špagety. Na mou obhajobu, v tu dobu jsem měnila byt a nechtělo se mi dělat tak velké zásoby. Od té doby svůj jídelníček rozšiřuji, ale i tak se stane, že mám třeba rýžový týden. Uvařit jednu porci jídla mimo těstovin neumím.
Oblíbené je rýžoto - tedy improvizace směřující k rizotu. První varianta byla z koření, co nabídla polička, hlavně kari, a rajčat. Chuťově dobré a ještě v barvách španělské vlajky. Jak tematické! Chutě střídám, ale vítězí buď ta rajčata nebo houby.
Vzhledem ke starší plynové troubě jsem se v ní odvážila připravovat jen zapečené brambory se zeleninou. Vlastně jednou jsem zkusila plněné papriky rýžovou směsí, ale to byl ten případ, kdy jsem obzvláště neodhadla množství a rýžové náplně jsem měla ještě na tři dny. Nějak se mi k tomu receptu nechce vracet...
Protože trouba je na sladké pečení trochu nevypočitatelná, zkusila jsem tu mikrovlnnou. Po internetu kolují recepty na bábovku do hrníčku. První dopadla všelijak, byl v ní cítit hlavně žloutek. Asi jako kdybyste do sladké bábovky nadrobili míchané vajíčko. Zkusila jsem vyměnit vajíčko za banán, jak radil recept pro vegany a výsledek byl lepší. Třetí pokus už jen ověřil, kolik cukru je třeba ubrat, a hrnečková / mističková bábovka je na světě.
Momentálně kuchařským pokusům podrobuji zeleninový vývar. V krámě jsem mezi zeleninou narazila na balíček zeleniny na polévku, tak jsem to zkusila. První verze nebyla špatná, ale něco nebylo ono. Druhá verze, připravená s radami od maminky, byla o dost lepší. Jen pořád nezvládám ten poměr zeleniny a tekutiny. Na poprvé to byla skoro zelenina s polévkou, na podruhé už to bylo tak půl na půl.
Z polévek pak ještě zmíním gazpacho, studenou zeleninovou polévku, kterou tu prodávají v krabicích jako džusy. Je dobrá a bez mixéru si ji stejně sama nepřipravím.
A když se mi chce, mohu si s talířem sednout do společné místnosti, natáhnout nohy na parapet a koukat na nádraží.
Během prázdnin jsem si udělala výlet do Cuency. Je to město přibližně na půli cesty mezi Madridem a Valencií, známé pro své casas colgadas = visuté domy. Historická část totiž leží na skalním ostrohu a domy jsou k němu snad kouzlem přilepené.
V levé části fotky je v údolí vidět novější část města, ve které je i nádraží. A od nádraží až nahoru je výškový rozdíl 100 metrů!
Když člověk prochází uličkami, vidí jen menší barevné domky...
..ale z druhé strany to vypadá takhle.
Anebo takhle. Rozhodně bych řekla, že po těch letech mají v krvi opravdový cit pro konstrukci.
V tom historickém jádru není jediná ulička rovná, je to samé do kopce z kopce, případně po schodech. Spolu s tím, že jsem nahoru vystoupala dvakrát (v půlce dne jsem sešla do údolí pro doplnění zásob, mě po výletě pořádně bolely nohy.
Hlavní cíl výletu ale nebyly prošoupané podrážky, nýbrž vcelku nezajímavé parkoviště u hradební zdi. Na to místo totiž v rámci ateliéru navrhujeme taneční školu s divadlem. Pozemek je celkem úzký, dlouhý a hlavně ve svahu. Podélně je rozdíl mezi jedním krajem a druhým 4 metry, příčně 15. I když to z map a vrstevnic víme od začátku semestru, teprve na živo to vyniklo.
Napravo na fotce je parkoviště, nalevo je druhá, svažující se část parcely.
A to je pohled z vyhlídky na hradbách.
A na druhou stranu z hradeb se člověk může kochat výhledem do krajiny.
Odpoledne jsem se ještě chtěla vrátit do Muzea abstraktního umění, kde podle plakátu zrovna probíhala výstava české fotografie 1912 - 1974. Protože jsem si ale nepamatovala, kde přesně muzeum je, řídila jsem se zdejšími značkami. A to byla chyba! Protože, jak jsem si pak zjistila na mapě, mě směrovaly oklikou a hlavně přes spodní část města. A já už na třetí stoupání nahoru neměla sílu. Tak jsem si prošla novější Cuencu, která je až na dva parky dost nezajímavá a šedivá. A k večeru jsem sedla na vlak zpátky do Valencie. Docela velká část trasy vede tunely, takže si člověk neužije tolik výhled z okna, ale za to se po výletě krásně dřímalo.
