Pokoj, miska a škola

Tak neděle se nakonec vydařila. V jedenáct hodin se na bytě ukázala Pepa = paní domácí, vyměnily jsme si klíče a vzala mě o patro výš do nového bytu. A nového pokoje!

Je vymalovaný asi ve třech odstínech šedi a jednu stěnu má sytě růžovou. Ale má stůl, velká okna a dokonce i balkonek se sušákem na prádlo. Konečně jsem si vybalila. 

říkám tomu zátiší s tygrem

a takovou tu mám podlahu

Na bytě by nás mělo být šest. Ale pořád mám pocit, že potkávám nové lidi. S jistotou rozliším akorát Španělku a Švýcarku. Spolubydlící jsou milí a pořád si nahlas povídají.

Poté, co jsem se v první patře seznámila s elektrickým sporákem, tady je plynový. Všechny značky u ovládání má ošoupané a tak je to trochu loterie, který čudlík patří ke kterému hořáku. Ten prostřední patří zřejmě k troubě, také plynové. Musím se zeptat, jestli už jí zkoušeli použít. 

Jinak kuchyň do včerejška charakterizovalo zjištění, že nejčistší je asi houbička na nádobí. Protože jí skoro nikdo nepoužívá. Naštěstí sem dnes ráno přišla pani na úklid a je to lepší. Teda, nechci podceňovat spolubydlící, ale přeci jenom... 

Takže jsem nelenila a své vybavení rozšířila o velkou osobní misku, původně na snídani, nakonec asi na jakékoli jídlo, která má už své čestné místo na poličce v pokoji. Hned vedle ostrého kapesního nože, který strčí do kapsy všechna místní pižlátka (=nože).

Novou misku jsem zasvětila prvním nešpagetovým teplým jídle. Když už mám stále bydlení, tvořím zásoby. Takže na řadu přišlo rizoto. A nebylo to špatné. Nebo byl tak velký hlad?

Dneska v půl desáté nás přivítali na univerzitě. Chvíli mluvila paní koordinátorka, pak paní přes jazyky, po ní paní přes aktivity v kampusu, pak pán přes sporty a pak pán z knihovny. A mluvili španělsky a bylo jim rozumět. 

Po úvodních slovech jsme si prohlédli část budov university, které jsou rozesety po Moncadě. Navštívili jsme také tu, kde jsou architekti a designeři. A já jsem tam konečně našla někoho, kdo mi podepsal formulář, který jsem měla odevzdat před odjezdem. (Určitě jsem o něm všem vyprávěla a jestli ne, tak věřte, že je to děsně důležitý papír.) Papírování mi tím samozřejmě nekončí, ale jsem aspoň o krůček dál.

Moncada je obec / městečko u Valencie, jezdí tam metro. Ale jakmile metro opustí hranice prvního pásma = Valencie samotné, vyjede na povrch mezi pole. Celkem mi trvá cesta 20 minut metrem plus docházka na metro. Ve výsledku to není o moc delší než v Praze, ale zato s lepším výhledem. 

Kolem druhé nás pohostili svačinou a pak už jsme čekali jen na registraci na školní kartičky. A seznamovali se. My studenti mezi sebou mluvíme směsí angličtiny a španělštiny. Krom holek z Jižní Ameriky, ty se s angličtinou nekamarádí vůbec. Zatím jsem potkala někoho z Peru, Chile, Kolumbie, Francie, Itálie, Belgie, Rakouska a Slovinska. Dvě slečny z Itálie se mnou budou na architektuře. Jedna umí říct guláš s knedlíkem, protože má babičku na severu Itálie u hranic s Rakouskem a babička zná guláš s knedlíkem. Jinak jsme většinou probírali počasí, hlavně jaká je doma zima a tady teplo.

Výuka začne ve čtvrtek, všichni jsme na ten první den zvědaví.

vlajky všech zahraničních studentů na budově školy

Kouzelné slovíčko

Jestli jste se někdy učili, že kouzelné slovíčko je prosím, tak ve Španělsku se prostě učí mañana. Jasně, vypráví se o tom na každém kurzu španělštiny, máloco je pro místní typičtějšího, ale stejně. Naživo to stojí za to.

Když jsem přijela, dostala jsem jiný pokoj, než jsem měla. A řešení? Mañana. Nakonec se ukázalo, že ten můj domněle zamluvený je plný, ale že 28. se mohu přestěhovat do jiného, ale podobného. Dnes je 28.. A kde to píšu? V tom malém, mentolově zeleném pokoji. Protože mañana. Protože slečna, co v něm doteď bydlela, odjela pozdě a nestihl se uklidit. Asi taky na všechno měla dost času. Ale nebojte se, nestrávila jsem celý den smutným čekáním ve smutně chladném pokojíku. Už tomu místnímu stylu přicházím na kloub a tu nejlepší = nejslunečnější část dne jsem strávila v parku vyhříváním se a opakováním španělštiny. Otázku pokoje jsem začala řešit až večer.
Na opakování slovíček a gramatiky jsem si s sebou přivezla pár papírů s poznámkami z posledních dvou kurzů. A mimo jiné tam bylo:

Pro lepší zapamatování přidám další poznatek z kurzů:

mañana por la mañana = zítra ráno

Jinak k posledním dnům..

el helado = zmrzlina

o pět hodin později cestou na nákup

znovu v parku, dneska bylo krásně

jen občas mráček

A na závěr výhled z okna, drže mi palce, ať ho brzy změním.

Kam nejít hladový.

Kdyby dneska někdo sledoval mojí trasu městem, musel by si myslet, že jsem se ztratila. A taky že jo, ale jen jednou. Jinak jsem šla, kam se mi zrovna chtělo, hlavní cíle byly blízko u sebe. Ne jako včerejší výprava k moři a zpět. A taky bylo dobře, že jsem dneska k moři jít nechtěla, protože nesvítilo tolik sluníčko a občas dost foukalo.

Prvně vám ukážu, kde bydlím. U nádraží. To má krásnou budovu, která je ale plná obchodů, tak se špatně fotí. Na nástupiště se tu člověk dostane jen přes turniket, ale i tak se dá přes halu projít a vyjít bočním vchodem. To se mi bude hodit, až půjdu na metro do školy. Ta správná stanice je od domu vzdušnou čarou kousek, ale buď je potřeba koleje obejít kolem / skrz nádraží nebo podchodem. Zatím se mi to zdálo stejně dlouhé, ale cesta přes nádraží je nepřekvapivě hezčí.

Vidíte ten žlutý dům? Tak tam.

Od nádraží jsem se vydala do historického centra města. A jak je vidět, i uprostřed rušné třídy se dá posilovat. Nebo venčit tvrdohlavého psa, co nikam zrovna nechtěl.

První cíl byl vyhlášení Mercado Central de Valencia (Centrální tržnice). Stavba z roku 1914. Obrovský prostor plný lidí, stánků, vůní, pachů a halasu. Nepřeberné množství čerstvého jídla, od ovoce po křídlo s mořskými rybami a potvorami. Tak přesně sem nechoďte hladoví.

z části s mariscos = mořskými plody

Dál jsem chtěla dojít ke zvonici valencijské katedrály, ale místní staré uličky jsou tak křivolaké, že jsem se asi po pěti minutách vynořila zase u tržnice.
Na druhý pokus mi to vyšlo, jen s malou přestávkou. Po tak náročném zážitku, jako byla tržnice plná jídla, jsem si musela dát zastávku na svačinu. Na rozdíl od včerejška už mám na bytě nějaké zásoby a mohla jsem se vybavit na cestu.
Zvonice Miquelete má asi 200 schodů a každý má 23 centimetrů. Alespoň podle stránek města. Ze shora je krásně vidět, jak je Valencie placatá. A s pomocí mapy jsem našla pár už známých míst.

pohled na sever

pohled na jih

to tmavé místo je ten park v korytě řeky, který ale jinak není přes budovy moc vidět

Když jsem byla na věži, zvon odbil tři hodiny odpoledne.

Nový výraz - la escalera de caracol = (šnečí) točité schodiště

všimněte si i mých parádních plátěnek

Dál jsem šla, kam mě nohy vedly. 

Horchateria El Collado

Zase jsem došla k El jardín de Turia, jen k jiné jeho části. Je to příjemná změna po chození úzkými uličkami a taky se tu člověk neztratí. Maximálně si splete směr. 

Cestou zpět jsem ještě navštívila drogerii, abych si konečně koupila mýdlo. Už se nemusím mýt šamponem. Lahev má 750 ml, tak si myslím, že mi vydrží dlouho. 

Jo a včera jsem potkala paní domácí a budu se stěhovat do většího pokoje, o dvě patra výše, s oknem do ulice a stolem. Jen barvy stěn jsem si zapomněla všimnout.

17 138 kroků

První ráno. Měla jsem strašně studený nos. Ale jinak mi dvě deky stačily.
Nejdřív jsem bojovala sama se sebou, jestli vstanu. O chvíli později jsem bojovala se sporákem o trochu horké vody na čaj. Je elektrický. Je dotykový. Zatím si moc nerozumíme, ale vodu jsem nakonec měla. A čaj a instantní kaši taky. Ráno bylo zachráněno.
Mezitím se v bytě ukázala paní domácí, ale někomu ho ukazovala, tak pokrok s pokojem nepřišel. Chtěla jsem na ní počkat, že se vrátí. Jenže se do dvanácti neukázala a já jsem v pokoji už dost chladla.
Mám tu okno, které je do dvora a jak jsme v prvním patře, tak nebe vidím, jen když přitisknu nos ke sklu. A to mě zmátlo! Studený pokoj a kousek světle modré oblohy udělaly syrový dojem. Nechtělo se mi dál čekat, tak jsem se zabalila do svetru, bundy a šály a šla jsem ven. Trochu mě hnal i pocit, že krom další instantní kaše tu nemám nic k jídlu.
Asi po pěti minutách cesty jsem zjistila že:
- je mi horko a to mam asi tak polovičku vrstev než většina místních
- zapomněla jsem si na bytě sluneční brýle.. hlavně, že mám u sebe deštník...
A jak to tu vypadá?
Hlavní třídy mají uprostřed zelený pruh s palmami a lavičkami. Jezdí tu dost aut a taky hodně cyklistů. Ve stínu je chladněji a fouká, ale na sluníčku to je paráda, brzo jsem si musela sundat bundu. Termoregulace místních je prostě jiná, chodí v šálách a pár lidí mělo i čepice.

Av. del Regne de València

Městem jsem šla jak se mi chtělo, plus mínus k moři a taky tam, kde zrovna svítila zelená. Valencie je prý po New Yorku druhé město na světě s nejvíce semafory na světě. A po dnešku tomu úplně věřím.

Po jedné z hlavních tříd jsem došla až k místu, díky kterému jsou prý všichni místní hubení a vysportovaní. Je to dlouhý městem se táhnoucí park v bývalém korytě řeky Turie. Lidé tu jezdí na kole, běhají, rychlechodí, chodí, sedí i leží a vyhřívají se. Je tu krásně a vůbec nevadí, že z obou stran jsou rušné ulice a že ho křižuje hodně mostů. 

,

Parkem jsem došla až k Ciudad de las Artes y las Ciencias (Město umění a věd). Určitě se sem ještě vydám, takže zatím jen pár fotek. 

Dál jsem se zase pustila skrz město. Přede mnou bylo obchodní centrum, dostala jsem chuť na nějakou svačinu a tak jsem vstoupila dovnitř. Přízemí - kabelky, vůně, drogerie a já nevím co všechno. V dalších patrech dámské oblečení, oblečení, pánské oblečení, další oblečení, dětské oblečení, sportovní oblečení, elektronika, věci do domácnosti, věci do domácnosti.. No, pater bylo hodně, ale jídlo žádné. Nebo možná v suterénu, ale tam jsem se neodvážila, už tak jsem toho obchoďáku měla plné kecky. Navíc mě přešla chuť na svačinu.

Zase jsem si to křižovala městem a vůbec jsem si neuvědomovala, že je leden.

Podél ulic jsou hlavně palmy a citrusy. 

A jak jsem šla a šla...

...moře na obzoru!

Dočkala jsem se. 

Pláž je rozlehlá, jeden konec nebyl vidět, na druhém byl vidět přístav. Lidé se tu vyhřívali na sluníčku nebo se procházeli podél vody. 

Foukal vítr a byly vlny.

břehy jsou plné oblázků a hlavně mušlí

studí!!!

Od moře jsem se vydala zpátky. Cestou jsem si nakoupila nějaké zásoby. V Lidlu. Byl po cestě a potřebovala jsem si rozměnit bankovku. A mají tu hrozně fikané regály s pečivem.

Hromádky pečiva jsou za sklem a skrz úzkou mezeru si zákazník pomocí hrabla vystrčí svůj vyhlédnutý kousek do sousedního ošatky, kam už může sáhnout svou (špinavou) rukou. 

Zbylou jsem měla jednoduchou, po Gran Via del Marqués del Túria pořád rovně až k domu. A zase jsem šla prostředkem.

to jsou ty velké stromy z předchozí fotky

Teď jsem už zpátky na pokoji a čekám, jestli se ukáže paní domácí. A taky si budu vařit. Když mi to sporák dovolí. 

ahoooj

Jak se asi cítil Durrel..

..aneb den nula mého pobytu ve Španělsku.

V 15:50 jsem měla odlétat z pražského letiště. A místo toho jsme seděli v letadle a čekali. Čekali jsme na odmrazovací vozík. Teda jestli se jmenuje jinak, tak se omlouvám, ale takhle jsem to slyšela z hlášení pilota. Ujistili nás, že je to tak normální v tuhle dobu. A tak jsem viděla něco nového dřív, než jsem dorazila do cíle.

Praha - někde nad Českou republikou - Itálie

Mezicíl bylo letiště Milán - Bergamo. To je spíš jeden velký luxusní obchoďák s bránami a výhledem na letiště. Já vím, že obchody na letišti jsou normální, ale tady to je na první pohled víc obchodní centrum než letiště. Ale aspoň jsem se neztratila. A ve 20:40 mi letělo druhé letadlo. V Itálii naštěstí nemuseli odmrazovat a tak nebylo žádné zdržení.
Při klesání k Valencii už byla samozřejmě tma, ale zase město krásně zářilo do noci. Jen to moře jsem neviděla..
Na letišti jsem si přes rameno dala kabelku, na břicho baťůžek a na záda jsem hodila velký batoh. A vypadala jsem jako hodně hrbatý velbloud. Naštěstí to nebylo ani nepohodlné, vlastně jsem se díky tomu nepřevažovala dozadu, jako normálně s velkým batohem.
Z letiště na byt byla cesta jednoduchá, asi čtvrt hodiny metrem, bez přestupů. A když jsem vystoupila, uvítalo mě moc krásné město. Vysoké činžáky, parádní budova nádraží a takové menší Koloseum - jen tady se pořádají býčí zápasy.
Dům jsem našla bez problémů, paní domácí pro mě přišla, ukázala mi byt - a tady se dostávám k tomu Durrelovi v nadpisu.
Četli jste nějakou knížku od něj? O mé rodině a jiné zvířeně nebo Ptáci, zvířata a moji příbuzní? Ne? Chyba a máte u mě černý puntík! Tyhle knížky jsem četla několikrát, hlavně o letních prázdninách. A on v nich popisuje, jak se po Korfu s rodinou stěhovali z vily do vily. A jedna byla jahodově růžová, další sněhobílá, další narcisově žlutá... A já jsem si při zajišťování bydlení všimla, že podle fotek má být pokoj světle fialkový a hned jsem si na ty příběhy vzpomněla.
To jsem ještě netušila, že se Durrelověi přiblížím o něco více. Budu se asi stěhovat! Věc se má tak, že mě paní domácí uvedla do výrazně menšího mentolově zeleného pokoje. Když jsem jí říkala, že mám být jinde, vypadala překvapeně, ale ujistila mě, že se nic neděje, že tu budu dlouho a nějak to vyřešíme. Klasicky = maňana. Ale pokoj je čistý, má okno, skříň a postel s dvěma dekami. A i malé topení tu je. Takže se mám vlastně dobře.
Zdravím vás a těším se, co přijde dál.