Mnohem poučnější se ale v tomto ohledu ukázaly naše schůzky se skupinkou na urbanismus. Naši skupinku jsem tvořila já, Italka a dva Ekvádorci, kluk a holka. Už na jedné z prvních schůzek někdo z nich poznamenal, že zjevně (to jako díky mně) jsou Češi velmi dochvilní a přesní. (Ano, já přesně vím, kdo ze čtenářů se teď směje, že jsem takový reprezentant.)
V průběhu semestru jsem se snažila ušetřit čas a nespěchat, ale i tak jsem před každým urbanistickým setkáním trávila tak deset až patnáct minut čekáním.
Minulý čtvrtek jsme se zase měli sejít. Že prý v pět odpoledne u spolužáka na bytě. Má totiž velký stůl, akorát pro čtyři lidi, čtyři počítače a jeden velký papír. Poučena z dřívějška jsem si v pět hodin začala balit věci. Asi pět minut po celé jsem volným krokem (měla jsem to do cíle asi pět minut pěšky) vyrazila, cestou jsem se stavila v supermarketu.
Tam nějaká paní kupovala snad patnáct litrů destilované vody pro svatební salon. Fronta se tak zasekla a já mohla vyslechnout vyprávění jiné paní, jak kdysi žehlila obyčejnou starou žehličkou hedvábné svatební šaty pro snachu.
Ze supermarketu jsem to měla už jen přes ulici do cíle. A víte co? V pět hodin a dvacet sedm minut jsem dorazila první! Protože ten, co tam bydlel, se šel ještě osprchovat a dveře mi otevřela jeho spolubydlící, která už naší urbanistickou skupinku znala.