Na začátek pár postřehů:
- když tu na bytě bydlela slečna z Říma, téměř denně si vařila těstoviny
- když spolužačka z Benátek dostala ve školní jídelně těstoviny, co nebyly al dente, její výraz stál za to
- když se na byt přistěhovala slečna z Číny, svěřila se mi, že nechápe, jak můžeme vařit rýži bez speciálních hrnců (a snad i teploměrů)
- když jsem si ke svačině připravila rýžovou kaši, nikdo nechápal, co to je, jen italské spolužačky nadchla myšlenka sladkého rizota
- spolubydlící z Quebecu si ze mě dělala legraci, že jím jen pomeranče, protože vždy, když mě potkala v kuchyni, tak jsem aspoň jeden loupala
O místním jídle.
Nejtypičtější je paella. Ta pravá je valencijská - z rýže, dvou druhů fazolí, kuřecího masa, králičího masa a koření, hlavně šafránu. A pak je samozřejmě plno dalších variant - s mořskými plody, jen ze zeleniny, z černé rýže, s houbami... A každá rodina má svůj vlastní zaručeně nejlepší recept.
Jídlo je to společenské, i ve většině restaurací musí být na paellu minimálně dva. Na stole je paella v pánvi, ve které byla připravena, a každý si postupně odebírá.
Mezi pochutinami, které ve Valencii nesmíte minout, aspoň podle průvodců, je horchata. Nápoj z chufas - tygřích ořechů. Říká se, že na poprvé vám nezachutná, na podruhé trochu a potřetí se zamilujete. Mám za sebou pořád jen to první ochutnání. Popsala bych tu chuť jako něco mezi mlékem, ořechy a něčím sladkých. Na druhý pokus jsem ještě odvahu nesebrala, to spíš zkusím chufas, dají se chroupat samotné.
Prodávají ji v supermarketech v litrových lahvích, v restauracích k jídlu anebo na ulici ve stáncích.
 |
| v pozadí jedna z fallas |
O buñuelos jsem už psala. Kroužky z dýňového těsta, sypané cukrem nebo máčené v čokoládě. Co skončily Fallas, tak na ně člověk musí do cukrárny, stánky na ulicích už nejsou.
A tu je krátký záběr z jejich výroby, bohužel se mi podařilo zapnout nahrávání až těsně před koncem dávky. Ta mísa, do které těsto padá, je rozpálený olej, ve kterém se rovnou smaží.
A ještě jeden místní kousek - mona de pascua. Velikonoční sladkost z kynutého těsta. uprostřed s vajíčkem. Podle spolužaček by se tradičně měla jíst v neděli. Uprostřed je vajíčko, někdy vařené natvrdo, někdy čokoládové s hračkou uvnitř.
 |
| s nezbytnou oranžovou přílohou |
O nabídce v obchodech.
Španělé si tu potrpí na sladké. Když jsem si koupila ke svačině vafli, myslela jsem, že je uvnitř nedopečená, protože místy bylo těsto uvnitř téměř tekuté s krystalky cukru. Pak jsem si na obalu přečetla, že krystalky cukru uvnitř jsou záměr!
Ani obyčejný nákup jogurtů není jednoduchý - pokud člověk tedy netouží po ovocném (a hodně sladkém) kousku. V menšině jsou jogurty s nápisem "natural", ale tam je chyták. Skoro všechny mají na obalu azucarado, tedy slazený (a nedobrý). A až někde dole v rohu se krčí jogurt bílý, bez příchutě, bez cukru.
A chybí mi chleba. Záhy jsem zjistila, že snad vše, co má v názvu pan = chleba, je nasládlé a měkké jak houba. A to ke slanému máslu nejde.
Jestli jsem si na něco stále nezvykla, jsou to rybí oddělení. Na ten pach rybiny táhnoucí se až k čerstvému pečivu jsem si stále nezvykla, jen už tuším, kterým uličkám se v jakém obchodě vyhnout.
Jinak jsem se v supermarketu jednou vydala na průzkum nabídky piv. Protože pokaždé, když jsem se zmínila o českém pivu, místní kývali, že ho znají, že znají pivo Praga. A pár teda ještě znalo Pilsner. Tak pivo Praga vypadá takto a má ho na svědomí pivovar Samson. Občas se dá ještě narazit na Staropramen a Budvar.
O mém vaření.
První týden jsem jedla převážně špagety. Na mou obhajobu, v tu dobu jsem měnila byt a nechtělo se mi dělat tak velké zásoby. Od té doby svůj jídelníček rozšiřuji, ale i tak se stane, že mám třeba rýžový týden. Uvařit jednu porci jídla mimo těstovin neumím.
Oblíbené je rýžoto - tedy improvizace směřující k rizotu. První varianta byla z koření, co nabídla polička, hlavně kari, a rajčat. Chuťově dobré a ještě v barvách španělské vlajky. Jak tematické! Chutě střídám, ale vítězí buď ta rajčata nebo houby.
Vzhledem ke starší plynové troubě jsem se v ní odvážila připravovat jen zapečené brambory se zeleninou. Vlastně jednou jsem zkusila plněné papriky rýžovou směsí, ale to byl ten případ, kdy jsem obzvláště neodhadla množství a rýžové náplně jsem měla ještě na tři dny. Nějak se mi k tomu receptu nechce vracet...
Protože trouba je na sladké pečení trochu nevypočitatelná, zkusila jsem tu mikrovlnnou. Po internetu kolují recepty na bábovku do hrníčku. První dopadla všelijak, byl v ní cítit hlavně žloutek. Asi jako kdybyste do sladké bábovky nadrobili míchané vajíčko. Zkusila jsem vyměnit vajíčko za banán, jak radil recept pro vegany a výsledek byl lepší. Třetí pokus už jen ověřil, kolik cukru je třeba ubrat, a hrnečková / mističková bábovka je na světě.
Momentálně kuchařským pokusům podrobuji zeleninový vývar. V krámě jsem mezi zeleninou narazila na balíček zeleniny na polévku, tak jsem to zkusila. První verze nebyla špatná, ale něco nebylo ono. Druhá verze, připravená s radami od maminky, byla o dost lepší. Jen pořád nezvládám ten poměr zeleniny a tekutiny. Na poprvé to byla skoro zelenina s polévkou, na podruhé už to bylo tak půl na půl.
Z polévek pak ještě zmíním gazpacho, studenou zeleninovou polévku, kterou tu prodávají v krabicích jako džusy. Je dobrá a bez mixéru si ji stejně sama nepřipravím.
A když se mi chce, mohu si s talířem sednout do společné místnosti, natáhnout nohy na parapet a koukat na nádraží.
