Následující vyprávění bude po částech, protože mi psaní trvá dlouho a musím dělat i věci do školy, a bude psané za pomoci fotek a bloku, který jsme na začátku dostali. V první části je přehled navštívených staveb, v druhé části je místo na vlastní poznámky.
V pondělí jsme v osm večer nasedli do autobusu a vyrazili směr Marseille. Do té jsme přijeli asi v devět ráno a měli jsme to i s vyhlídkovou jízdou. Řidič trochu bloudil a dvakrát jsme z nějaké úzké uličky museli vycouvat. A tak jsme pozorovali ranní město, obyvatele na městských kolech, která jsou stejná jako ve Valencii, a pár holubů, kteří si z unikajícího vodovodního kohoutu udělali ranní koupel. (Podle smíchu si jich všimla snad celá levá půlka autobusu.)
Naším prvním cílem bylo Unité d'habitation od Le Corbusiera z roku 1952.
 |
| obrázek pochopitelně není můj, ale celkový pohled žádný vlastní nemám |
Tenhle obrovský "panelák" v sobě měl přes 300 bytových jednotek, obchody, školku, tělocvičnu a mnohé další. Fungoval prakticky jako samostatné město, ze kterého nebylo moc potřeba vycházet. V dnešní době už je bytů méně, protože je obyvatelé spojili, aby získali více místa, většinu obchodů zničila obchodní centra a z tělocvičny na střeše je galerie. I tak má tahle stavba aspoň na první pohled svůj původní vzhled, na ten se dbá, aby zůstal zachovaný. Takže fasády a vnitřní chodby / ulice jsou jako chráněné, jen vnitřky bytů si mohou majitelé upravit podle svého.
 |
| obnova zářivosti barev |
Dříve bydlení pro střední třídu je dnes něčím luxusním, co si hned tak někdo nemůže dovolit.
Navštívili jsme jeden byt, který tu udržují jako ukázku, jak to vypadalo původně. Má malou předsíňku, ze které se vejde do kuchyňské části. Linka má tvar U a v přední části jsou z obou stran otvíratelné poličky, jedna speciálně i na podávání horkého jídla. Kuchyň byla převratná, nejen vybavením, ale i tím, že kuchařka byla součástí života v bytě, nemusela být oddělená od ostatních.
Ty barevné proužky na stěnách i nábytku jsou postupně odkrývané vrstvy barev, hledají původní barevnost, aby se při rekonstrukci co nejvíce přiblížili původnímu stavu.
Za prostorem kuchyně je už společný obývací prostor s prosklenou stěnou na balkon a schody do patra. Podle hesla "světlo je součástí štěstí" byla snaha přinést do bytů co nejvíce denního světla, autor tak využil zkušeností s blahodárnými účinky přirozeného osvětlení například z léčeben tuberkulózy.
Po vstupu jsme museli odložit zavazadla, abychom jimi nic nepoškodili. Proto vás z fotky zdraví moje fakultní taška.
Schody mají troje zábradlí - dvě nižší úrovně pro děti, nejvyšší pro dospělé. Stupně jsou ze dvou kusů dřeva a mezera mezi nimi je pro nejmenší obyvatele, aby se měli kde zachytit při lezení nahoru. |
| pohled z ložnice do společné části, okna jsou přes dvě patra |
V patře je ložnice rodičů, koupelna a dva dětské pokoje s posuvnou stěnou, aby se daly případně propojit.
 |
| vlevo dveře do koupelny |
To vše s dostatkem světla, protože byty zabírají celou šířku stavby a jsou uspořádané tak, že oproti běžným bytovým domům chodby zabírají o 2/3 méně ploch. Výtah tak staví v každém třetím patře a je rychlejší.
 |
| modrá je chodba, červená a oranžová část jsou byty |
Po prohlídce bytu jsme se podívali na střechu, na které bylo původně divadlo, tělocvična a mateřská škola. Ta jediná funguje pořád. Z tělocvičny je galerie a divadlo se už nepoužívá.
 |
| jeviště divadla |
 |
| galerie a komín |
Hlavním materiálem je pohledový beton, v bytech je doplněný dřevem. Ale beton vždy vede.
Po Marseille jsme zamířili k Lyonu za další stavbou Le Corbusiera, familiérně přezdívaného Korbík, a zároveň za svým prvním a z pohledu architekta nejlepším ubytováním. Z pohledu lenocha se jako nejlepší ubytování ukázalo až to třetí, ale o tom zase jindy.