Viaje - noc v klášteře

Z Marseille jsme zamířili k Lyonu, poblíž kterého je klášter La Tourette, také od Le Corbusiera. Původně jsme měli mít po příjezdu prohlídku, ale dorazili jsme se zpožděním a už se stmívalo. Prohlídka byla přesunuta na ráno, my jsme byli ubytováni a šli jsme na večeři. Ale ještě než jsme se rozprchli vybalit si baťůžky, byli jsme upozorněni, ať jsme tišší. Jak někdo trefně poznamenal, Španělé museli na chvíli přestat být Španěly.
(poznámka na okraj - použití výrazu "vybalit baťůžky" je velmi, ale velmi obrazné, většina spolužáků měla velké kufry se spoustou oblečení, jen pár nás mělo opravdu jen baťůžek oblečení a tašku s jídlem... vždyť jsme jeli na 4 dny!)
Ubytováni jsme byli každý v samostatné cele. Některé mají vyhrazené pro turisty, je to pro klášter jeden ze zdrojů, jak vydělávat. Tišší jsme museli být úplně, každý zvuk se tam nese. A tak si myslím, že když jsme usínali, někdo pustil pračku. Protože pračka ždímá všude stejně a ten zvuk jí prozradí.
Cela je úzká dlouhá místnost, vedle vstupních dveří je umyvadlo, pak skříňka na ručníky a oblečení, za ní postel a u okna stůl s židlí. A vedle okna dveře na balkon. Každý má svůj, s výhledem na les.
Uvnitř byl klid, venku šuměl les a déšť a jak jsme se druhý den shodli, všichni jsme si to ticho užívali. Zvláště po Fallas a spoustě ohňostrojů.

výhled z balkonu

Večeře byla přesně v půl osmé. Byli jsme požádáni, ať přijdeme opravdu včas. Zvláště po tom zpožděném příjezdu. A opravdu, všichni jsme byli tak hladoví, že se nikdo nezpozdil.
Po večeři jsme se ještě šli projít, původně jsme chtěli jít k lesu, nakonec, protože pršelo, jsme se prošli pod budovou. Ta je postavená ve svahu, ale sama o sobě se terénu téměř nedotýká, stojí totiž na masivních pilotech. Zatímco ven do krajiny se člověk dívá malými okny, uvnitř dispozice jsou stěny převážně prosklené. A to ve tmě vytvářelo světelné obrazy.

Ráno nás čekala po snídani prohlídka s milou slečnou průvodkyní. Ta nám vyprávěla o tom, že beton je hlavní materiál i pro svou nízkou cenu, jak jedna chodba musela být zúžena, protože mniši měli více knih, než by se do původně navržené knihovny vešlo a taky jak je vyřešen problém v oratoriu. Tam totiž oltář směřuje nezvykle k západu a tak je otvorem na východní straně střechy přivedeno světlo na protější - západní stěnu, od které se odráží a na oltář tak dopadají východní paprsky.

Navštívili jsme i kostel, který má silnou, i když nezvyklou, atmosféru. Světlo sem přináší okenní otvory, kterými ale není vidět ven. Tahle myšlenka se objevuje i v dalších částech kláštera, má pomoci člověku soustředit se na myšlenky a meditaci a nenechat se rozptylovat okolím. 

A tak to vypadá zvenku.

tam dole jsme se večer procházeli

Od kláštera jsme se vydali do Švýcarska za třetí stavbou Le Corbusiera a den jsme zakončili něčím z jiného soudku - dílem připomínajícím plátek ementálu.