Ve středu jsem přes den nebyla na bytě, ale večer bylo zase obsazeno. Zřejmě jsem prošvihla pauzu mezi praním jednoho člověka a praním dalšího. Jaká škoda! Naštěstí zásoba čistých ponožek ještě nebyla úplně vyčerpána.
Ve čtvrtek jsem byla přes den ve škole, ale spoléhala jsem na brzký návrat. A ten se také konal. Ovšem při pohledu do kuchyně (tam je totiž i pračka) mě čekalo zklamání. Zase obsazená! Zase vypraným, ale nevyzvednutým prádlem. Pračka se plní zepředu a přes průhledná dvířka vidět do bubnu. A ten pohled do bubnu mi začal být povědomý. Zase na mě koukal lem růžové ponožky (nebo rukávu?).
Začala jsem být trochu nesvá. Přeci jenom mi váhový limit nedovolil si s sebou vzít celou skříň oblečení. Ale pořád se mi nechtělo přemisťovat cizí prádlo. Zvlášť, když není kam. A přece se majitelka věcí musí někdy ukázat.
V pátek dopoledne jsem se s růžovým kusem oblečení pozdravila jako stará známá. Den nepřinesl v tomto ohledu nic nového. Až večer jsem zjistila, že oblečení už mám jen na jeden den. Přišel čas tuto situaci nějak rozseknout.
Štěstí mi přálo a ve skříni v koupelně jsem našla lavor. Vlastnoručně jsem ho umyla, aby si majitelka oblečení moc nestěžovala. Tuším totiž, která spolubydlící to je. Už se v nich začínám orientovat. Aspoň trochu.
Čisté, i když už trochu uleželé prádlo jsem navršila do lavoru a odnesla do koupelny, kam se hodí o něco více, než do kuchyně.
Zbývalo již jen nandat mé oblečení do pračky a otočit knoflíkem. To otáčení musím ještě vyladit, pračka prala 2,5 hodiny. Ale prala! Poslední malý zádrhel přišel s velikostí sušáku, vejdou se na něj asi jen 2/3 várky. Ale co, hlavně když je co sušit.
Je sobota podvečer a lavor s prádlem stále čeká v koupelně. Domnělou majitelku jsem už potkala, tak buď to není ona nebo na své věci zapomněla. Nikdo si nestěžoval. Mám vypráno. Jsem spokojena. A suším.
 |
| podivuhodně uklidňující pohled |